Žid Süss

Filmařský průměr, který překvapivě nenudí a za diametrálně odlišných myšlenkových konstelací by mohl být dokonce zajímavý a oslovující. Bohužel, myšlenky jsou tak odporné a ještě poplivané dobou a okolnostmi vzniku, že hodnotit lépe, musel bych se asi stydět. Každopádně dobré vidět pro představu tehdejší propagandy.... A pak rychle zapomenout. (04.11.2018)

Ach jo, kdy si konečně drazí kolegové uvědomíte, že tady provádíme reflexi filmů (odtud název Česko-Slovenská filmová databáze) a nikoliv reflexi (jinak ovšem v tomto případě jistě ušlechtilých) politických názorů. Německý film Žid Süß se jmenuje jako román německého spisovatele Liona Feuchtwangera, v obou vystupují postavy totožných či podobných jmen, ale film Žid Süß není román Žid Süß! Po tolika letech života v totalitním Československu, kdy bílé bylo černé a černé bílé (stačí si dnes pustit Televizní noviny po 25 letech a poslechnout si zprávy o dokonalých hospodářských opatřeních Sovětského svazu a naopak ekonomické mizérii Západu), bych čekal přeci jen o špetku víc soudnosti.____ Můj postoj ke kontroverznímu filmu však nic nemění na faktu, že Žid Süß byl "spíchnut pořádně horkou jehlou", což je vidět hlavně na jeho střihu. Některé záběry tak působí spíše jako sestříhané dějství z divadla, kontinuita vázne nebo chybí zcela.___Zajímalo by mě, kdo z hodnotících tento film dokoukal až do konce, kdo z něj viděl aspoň kousek?____Račte si též povšimnout nápadné podobnosti deviantních prvků v chování vévody Karla Alexandera (Heinrich George) a císaře Rudolfa II. (Jan Werich) z filmů Císařův pekař – Pekařův císař. Neinspiroval se tady tak trochu někdo....? (22.11.2008)

Za zvrácený zcela obrácený výklad Feuchtwangerova skvělého románu. Ad dopitak: To je nesmysl, pokud se Jan Werich někde inspiroval při vytváření "svého" Rudolfa, pak u vynikajícího Harryho Baura, představitele Rudolfa II. v Duvivierově Golemovi (1936); odtud ostatně vítr fouká i v případě vévodova představitele.... (20.06.2008)

Tenhle snímek má jedinou vadu a to, že nemá nic společného s knižní předlohou. K mé smůle jsem knihu právě dočetla a těšila jsem se na filmové zpracování, ale je to úplně jiný příběh s jiným sdělením k divákovi. Takže musím hodnotit jako samostatnou jednotku a ano nebyl to na tu dobu špatný film, ale propaganda byla tak okatá až mě to chvílemi otravovalo. (30.01.2017)

Všem, kteří Žida Süsse nazvali průhlednou/tupou propagandou, bych v rámci filmového masochismu doporučila shlédnout Věčného žida. Zvrácený (bráno doslova) 'dokument' na plošné vymývání mozků velkého německého národa (popř. přidružených podnárodů) zachází do netušených krajností a cílený dopad na soudobého diváka byl vzhledem k návštěvnosti mizivý. Naproti tomu Süss ideologii umě podsouvá a sází na vizáž historické fresky – koneckonců, v Evropě má antisemitská politika i tradice pogromů dlouhou a bohatou historii. Z dnešního pohledu film samozřejmě zaostává, ale rozhodně to není nijak tragické – zásluhou německé filmové elity. Ano, staví na kostýmech a dekoracích, takže působí dost toporně (rozuměj divadelně), ale scény s mučením 'přes okno' a zasněžená poprava žádné ohledy na stáří snímku nepotřebují. Jediná sympatická postava snímku, která se nechová, jakoby jí v žilách kolovala rtuť, a nemáte nutkání jí umlátit tupým předmětem (tzn. kladným hrdinou), je překvapivě Oppenheimer. Jeho hedonistická poživačnost u dvora podle kréda ženy, víno, zpěv mu propůjčuje přitažlivost dnešních záporáků. Jako 'zástupný příklad' žida v rámci nacistické propagandy příliš nesedí – pro posun ve společenském žebříčku se vzdal svého přesvědčení a přizpůsobil se většině. Navíc přestože židům umožnil vstup do Stuttgartu, je pro svou bezpáteřnost komunitou prakticky vyloučen. Manipulační přešlapy ale dokonale vyvažuje stokrát omílané zneužití neposkvrněné křesťanské dívky (a abychom si nebrali do huby jen Německo – viz. například Hilsneriáda) P.S.: Díky Exkvizitorovi za asociaci s 1984, sedí skvěle .-) (28.02.2012)