Duna: Časť druhá

Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku.... (27.02.2024)

Možná se mě pocitově líbil více první díl. Ten hype podle mě trošku zpočátku Druhé části uškodí, ale až čas ukáže. Seděl jsem v narvaném kině a přemýšlel jsem zda tohle dokáže působit i na lidi, kteří se s knížkou nikdy nesetkali. Nejsou to Star Wars, není to popcorn. Zajímavé scény se určitě najdou a když dojde na akci, tak je skvělá, ale ke konci mě přišlo že se hrozně moc spěchalo. Nejvíce mě bavily scény, kdy se likvidují stroje na těžku koření a samozřejmě první jízda na obřím červovi. Trojka by určitě časem vzniknout mohla. Jsem zvědavý jestli u mě Dvojka další projekcí vyroste stejně jako nedávno Jednička. 80% (02.03.2024)

(Podle mě) horší část knížky vede k ještě horšímu zážitku než prve. Filmu vévodí dvě zásadní snahy, jednak aktualizovat příběh pro moderní publikum, druhak pozměnit věci pro změnu samotnou aneb aby se to nějak lišilo a adaptéři vypadali, že odvedli nějakou práci... A výsledek je pro mě nesnesitelný a nesouvislý. Paulův vývoj není vůbec plynulý ani srozumitelný. Místo proměny z chlapce v muže dostaneme jenom několik dlouhých a stejných záběrů na to, jak jeho silueta chodí ve vlajícím plášti. Jessica se chvíli tváří jako jedna z ústředních postav a potom zase zmizí, a když už je na scéně, tak říká pořád dokola ty stejné věci, které jsme navíc předtím už věděli. Alia totálně nepotřebná/zbytečná, to ji měli rovnou vynechat. Zendaya je taky nekonzistentní, jak oproti předchozímu dílu, tak mezi jednotlivými scénami, romance neuvěřitelná až zbytečná, opět měli to zamilování raději vynechat a soustředit se teda na to, že je v opozici. Protivníci jsou úplně bezzubí (hehe) a neškodní a odpadnou bez kontaktu s hrdiny a takřka bez odporu, jednu scénu střílení na sietch nepočítám. Co má například znamenat baronova poznámka, jak skvělý nápad bylo použít staromódní artilerii, když vztahy mezi zbraněmi a štíty a obecně technologií nebyly nikde ve filmu vysvětleny. Ale asi rovnou řeknu, že i kdybych tam neviděla tolik adaptačních, strukturálních a dějových chyb, tak bych stejně nedokázala být objektivní, protože i v knížce mi ta "fremenská" část pila krev a musela jsem se vyloženě nutit, abych to vůbec dočetla. Ale obecně zkrátka nechápu (jak tady, tak v první části), podle jakého klíče byly voleny scény, které se převedou a které se vynechají. Protože mi přijde, že právě tak (a chybně) se rozhodovali. Jako by jeli scénu po scéně a u každé se rozmýšleli, jestli se jim líbí, místo aby si napsali osnovu příběhu se všemi motivy, kterým se chtějí věnovat, a potom vybrali jenom scény, které slouží jejich záměru. Ve filmu (filmech) zůstala spousta fragmentů , které mají původ v knize, ale v upravené filmové podobě jsou něco jako slepé střevo, protože témata, o něž v nich jde, se do filmu nedostala. Už jsem něco z toho zmínila, ale bylo toho tam mnohem víc. Kdyby se například zkrátil ten nepochopitelně dlouhý útěk matky se synem v druhé půlce prvního filmu (a třeba vynechala Dr. Kynes, protože ta postava byla stejně tak osekaná, že tam k ničemu nebyla), tak by byl čas věnovat se postavám a motivům, které potom budou důležité a vedou k rozuzlení... A nebo to teda mělo být totálně nelineární a snové bez snahy vysvětlovat a normalizovat. Jako jednu z povedenějších sekvencí v tomto filmu bych označila testování Feyda-Rauthy lady Fenringovou ("Are you trying to seydoux me?"), protože dává ochutnat, jak slastné by všechno to politikaření mohlo být, kdyby to natočil režisér, pro kterého by prioritou byl scénář a nikoli storyboardy hromad písku a vlajících plášťů. Výsledek v této podobě je prostě zmetek, který žádná snaha o vizuální nádheru nemůže zastřít/zachránit. (26.06.2024)

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. (09.03.2024)

Konzistence, epická výprava a dobrodružství "kolonizace" Duny a jejího koření z prvního dílu jsou fuč. Zůstává roztříštěný děj, skalnatý papundekl, neuchopitelná psychologie podivně motivovaných postav, a překvapivě fungující uspěchané finále. Ten svět mi bohužel neučaroval ani v knize, a řekl bych, že potenciální třetí díl potřebuje nutně vyměnit režiséra. A epileptického střihače. Nedokážu uchopit onu až fanatickou oblíbenost, kterou do sebe filmová Duna z diváků nasává. [max] (26.06.2024)