Rosetta

95 minut filmařsky vynikající nudy. Perfektní kamera a nášlap příběhu postupem času omrzí a člověk by chtěl po výborném začátku nalézt aspon nějaké zakončení, nebo alespon ospravedlnění. To ale nepřichází. Rosetta (hlavní hrdinka) je tedy depresivní, zlá a iracionální aniž víme proč, jelikož přes dobré tvoření atmosféry se nejedná o žádné existenciální bahno a slušivý karavan ve kterém hlavní hrdinka bydlí by byl solidní útočistě pro nejednoho z nás. Nulový příběh a nevysvětlení motivů jde pochopit jako potýkání s existencí a společenskou otázku ale na to Rosettě chybí zase jiné kvality, důvody a stísněná atmosféra - navíc po skončení filmu nevíří v hlavě nějaké morální či filosofické otázky, ale spíše otázky na chyby v logice a proč nebyly vysvětleny. Ale stejně žádný div že tenhle Neo-neorealismus dostal Zlatou Palmu, jelikož sociální otázky jsou poslední dobou v kurzu. Ale Rosellini a de Sica by pořád mohli chlapcům Dardennových leccos říci o tom jak se dělá film. 2* za příběh a 4* za neotřelý přístup s kamerou. (22.03.2010)

Fuj, já na ty evropský arty snad nebudu radši koukat vůbec. Deprese, deprese, beznaděj, deprese, v Evropě jsou cáklí filmaři prostě, nebýt Hollywoodu, tak tu už všichni spácháme sebevraždu. Sedmý kontinent od Hanekeho se ještě dal rozdýchat,ale tohle fakt ne, absolutní psychické peklo, které udolá i ty největší optimisty. A je to natočeno tak hyperrealisticky, že si nedokážete říct "je to jen film." Máme svý vlastní problémy a pak se ještě dobrovolně díváme na takovéhle filmy... budete trpět, to zaručuju. Film, který už nikdy v životě nechci vidět znova. A jdu na meruňkovici od Rentona... (11.07.2007)

Naturalisticky natočené drama z prostředí lidí na okraji společnosti. Téměř dokumentární styl (hlavní hrdinka má neustále v patách ruční kameru) se soustřeďuje na obyčejné detaily a každodenní namáhavou rutinu. Pro vykonstruovanost tu není místo. Pokud patříte k příznivcům sociálně-kritického filmu, dovoluji si doporučit další dva snímky: "Můj bratr Tom" a "Ahoj Terezko" - jedná se o obdobně realistické sondy se shodným tématem (dospívání v těžkých podmínkách). 8/10 (22.06.2010)

Překvapuje mě, že tolik diváků vnímá Rosettu jako depresivní film (nebo vlastně nepřekvapuje?). Viděl jsem od Dardennů většinu jejich (hraných) filmů a nikdy ve mě - navzdory složitým osudům jejich hrdinů - nazanechaly sklíčenost, spíš naopak. Dardennové svoje postavy milují, mají pro ně pochopení i ve chvílích, kdy se chovají amorálně a zbaběle, odpouštějí jim, aniž by relativizovali jejich viny, nahlížejí s respektem na jejich utrpení, aniž by je zahrnovali soucitem, vedou je k sebereflexi a pokání. Dardennovské utrpení neprobouzí depresi ani beznaděj, neskličuje, ale zušlechťuje. Dardennové diváka - na rozdíl od řady jiných evropských "artových" režisérů - netrápí, ale směřují ho ke kráse a polepšení. Rosetta je ve všech těchto ohledech jedním z vrcholů jejich tvorby. (29.07.2018)

Zoufalá snaha vzepřít se životním podmínkám učiní z "mladé rozhněvané" hrdinky učiněnou bestii, jejíž konání je však až mrazivě pochopitelné a její konečná oddysea s plynovou bombou doslova drásá duši a nám nezbývá, než lapat po odpuštění. Dardennové vytváří z jednoduché sociální zápletky velmi komplexní a emociálně nabytý příběh, jenž přesahuje pouhé zachycení syrové a bezútěšné reality. Zatím k tomu ještě potřebují značně expresivní pomůcky jako roztřesenou kameru, neučesaný střih vpadající přímo do neustávající akce. Ale právě ono neustálé dýchaní hrdince za krk a její neúnavné pohyby v boji za důstojnost činí snímek nesmírně podmanivým a vtahujícím. Přesto Dardennové dosahují mistrovství až když svůj realismus nedávají tak okatě najevo a nechávají ho působit nenápadně, ale o to přirozeněji a bezprostředněji (Kluk na kole). (03.05.2012)