Deník komorné
Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Diary of a Chambermaid
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrajú:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (59)
Bunuel nám akoby servíroval všetky propriety pre napínavú detektívku. Honosné sídlo, tajomná atmosféra, zaujímavé postavičky, slúžka, ktorá vyvolá v dome a jeho okolí poriadny rozruch a zločin. Lenže ten zločin prichádza až po polovici filmu, nikto sa ním príliš nezaoberá a polícia prichádza až v samom závere. Postavy majú radi náboženstvo, armádu a sú vlastenci, ale sú predovšetkým nadržaní a každý z nich mohol vraždiť. To nie v zmysle, že mali k tomu príležitosť, ale že ich v takom nelichotivom svetle vykreslil režisér. Zvláštny film v Bunuelovej filmografii, ktorý miesi prvky krimi, komédie a vážnej drámy, ktorou nakoniec je. Záver bude asi pre mnohých sklamaním, rovnako, ako mohol byť sklamaním záver Hanekeho Caché. V tomto momente si ale divák naplno uvedomí, že nesledoval žiadnu kriminálku, čakajúcu na svoje rozuzlenie a môže sa napríklad spätne zamyslieť nad detailami podpätkov z úvodnej časti, ktoré dostanú svoj symbolický význam v tej záverečnej. Vykreslenie spoločnosti vo filme je tu už od iných užívateľov vykreslené dosť. ()
Vynikající Jean Moreau v posledním evropském černobílém snímku Luise Buňuela. Film kromě sžíravé kritiky měšťáctví (které není ušetřen žádný z aktérů) staví na dokonalém vykreslení prostředí v němž se postavy pohybují. Svou (chvílemi trochu klaustrofobní) atmosférou se "Deník komorné" blíží "Andělu zkázy", s nímž má společný také ironický hrot, namířený proti služebnictvu i jeho pánům. Zajímavý a obsažný článek o tomto i následujících Buňuelových filmech zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php ()
Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. ()
Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo! ()
Galéria (49)
Zaujímavosti (3)
- Toto je jediný film Luisa Buñuela v anamorfnom širokouhlom formáte. (Bilkiz)
- Protest na konci filmu je založený na skutočnom proteste, ktorý sa odohral v roku 1934. Pravičiari (Ligues d'extrême droite) protestovali proti odvolaniu Jeana Chiappa z funkcie prefekta polície. (Bilkiz)
- V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (menej) (viac)