Deník komorné
Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Diary of a Chambermaid
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrajú:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (59)
Můj oblíbený Španěl si tentokrát odpustil surrealistické výjevy a místo bloudění v krajině snů se soustředil na realistické zobrazení francouzského venkova 30. let se vzrůstajícím napětím, antisemitismem a plíživě narůstajícím autoritářstvím. Svět patriarchální společnosti s pokřivenými mezilidskými vztahy je nazírán pohledem služky z velkoměsta, která lavíruje mezi city a fyzickými potřebami několika mužů rozdílných společenských vrstev. I zdánlivě banální život na venkovském sídle může ale přinášet rizika a minimálně jeden z místních obyvatel skrývá temné tajemství. Buňuel znovu dokazuje, že jsme naladění na jednu vlnu a téměř každý jeho filmový kousek ve mě vyvolává pocit zpříznění a radosti. Celkový dojem: 90 %. ()
Nelichotivý náhled do života jedné venkovské bohaté rodiny, jejích sousedů a jejího služebnictva. Dalo by se říci, že každá z postav má nějakým způsobem pokřivený nebo alespoň narušený charakter, z čehož nám nakonec vychází vcelku trefná kritika životního stylu. Vše pak ještě umocňuje samotný závěr, ve se upouští od dalších lidských hodnot. ()
Nápadný "půvab" venkovské buržoazie pranýřovaný jen tak mimoděk přítomným "tichem." Libůstky a slabůstky vesnické honorace honosící se ve svých komůrkách starožitnými malbami polámaných charakterů lakomců morálky, ospalců nahoty prostopášných figurek. Cukrování na úrovni prohnilých pořádků smetánky i služebnictva, neovladatelného chtíče komplexu nehumánních pudů, muzea arogantní zkostnatělé filantropie. Jeanne Moreau bylo vloženo do zástěrky "kapesné" ohniska sexuální touhy, reakcí nesentimentálnosti, neuhýbavosti, oko nezastřenosti. Venkov je tak smutný. Dokáže být odtažitý i zlověstný. ()
Denník komornej som videl pred viac ako 15 rokmi a prakticky nič okrem Jeanne Moreau som si z neho nepamätal. Dnes som pozorne sledoval dianie na obrazovke, ale spokojnosť sa nedostavila. V niektorých detailoch a vo vykresľovaní prostredia a života na panstve som nemal vážnejšie výhrady. Tie som mal k celkovej koncepcii diela, nekonzistentných dialógoch a konaní postáv, vo vyšumení niektorých motívov do stratena a koncu, ktorý považujem za pohŕdanie divákom. Herecky samozrejme dominovala Jeanne Moreau a nestratili sa pri nej ani niektorí z ďalších hercov. Film ma nesklamal, iba utvrdil v rezervovanom postoji k dielu Luisa Bunuela. ()
Galéria (49)
Fotka © Ciné-Alliance
Zaujímavosti (3)
- Protest na konci filmu je založený na skutočnom proteste, ktorý sa odohral v roku 1934. Pravičiari (Ligues d'extrême droite) protestovali proti odvolaniu Jeana Chiappa z funkcie prefekta polície. (Bilkiz)
- V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)
- Toto je jediný film Luisa Buñuela v anamorfnom širokouhlom formáte. (Bilkiz)
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (menej) (viac)