Deník komorné
Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Diary of a Chambermaid
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrajú:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (59)
Jeden z tech normalnejsich filmu z Bunuelovy sbirky, ale o to vic je zde kladen duraz na pribeh, charaktery, atmosferu, ktere jsou super a tradicne se motaji okolo stinnych stranek v lidskem jadru. Uplny zaver byl ale docela solidni wtf, resp. spis takove trosku nastavane wtf z pocitu odseknuteho konce, ale aspon si mate co domyslet. 7/10 ()
Sebevědomá mladá žena přijíždí do sídla zaplněného fetišizovanými objekty, aby se dobrovolně stala dalším z nich. Využívá zejména svých nohou, aby narušila zaběhnutý pořádek a vyvedla z míry hned několik mužů, jejichž přesvědčení o vlastní dominanci pomalu slábne. S cynickým pragmatismem přetváří prostor náležící mužům a jejich sexuálním fantaziím, do nichž se díky svému nevinnému vzhledu a (sémanticky bohatému) kostýmu služebné snadno infiltrovala. Přeuspořádání mocenských vztahů je snímáno elegantně černobílou kamerou v poněkud divadelních frontálních celcích. Režisér si tím od postav drží potřebný odstup. Nevžívá se do jejich kůže, s nezaujatostí entomologa je pozoruje. S větším zaujetím jsou „pro nás“ provokativně zabírány v podstatě jenom nohy Celestýny (údajně právě kvůli nim byla Jeanne Moreau obsazena). Nebýt jich, scén lovu a pár záběrů fauny, mohli byste zapochybovat, zda jde vážně o Buñuelův film. Jeho tradiční témata, rozdělení moci mezi muži a ženami, (ne)ovládaná sexualita, šovinismus, strhávání společenských masek, se zde ovšem řeší, jenom jsou skryta hlouběji pod nezvykle decentním povrchem. Podobně jako se pod civilizovanou krustou dlouho skrývalo nelidské peklo druhé světové války. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, mortak, troxor ()
Film přinášející mimořádný požitek z herectví Jeanne Moreau, která je zde skutečně úchvatná. Je fascinující pozorovat, jak se její postava pohybuje v prostředí plném přetvářky, napětí, konfliktů a různě vyšinutých nadrženců a frustrátů, kteří se ji snaží nějak zmocnit (záměrně nepíši "dostat do postele", protože tomu tak zdaleka ve všech případech není). Celestina mezi všemi doslova září svým bystrým úsudkem, krásou a kurážnou povahou, ne nepodobna Janě Eyrové - nejenomže na svou stranu postupně získává všechny kolem sebe, ale nakonec z toho prostředí vychází jako morální i faktický vítěz, byť se jí její hlavní cíl splnit nepodaří, a nad její chováním se nepřestanou vznášet jisté otazníky (jako např. kolem její schopnosti slyšet, co o ní jiní říkají v její nepřítomnosti, či proč tolik stála o to, aby se s ní Joseph vyspal, ačkoli to v jejím záměru dostat ho za mříže nehrálo v podstatě roli, atd.). Spousta věcí je v tomto filmu jen decentně naznačena nebo zcela vypuštěna (např. ze zabité Kláry je ukázán jediný krátký záběr na její nohu, po níž lezou šneci), a přišlo by mi zajímavé srovnat ho s literární předlohou, kterou jsem bohužel nečetl. UPDATE 30.11.2019 - Na podruhé už mě to bavilo poněkud méně a dost mi vadilo, kolik je toho zde nevyřčeno (je otázkou, zda je to kvůli vypuštění něčeho z předlohy, nebo zda to byl prostě tvůrčí záměr, nebýt doslovný). Samotný závěr by mě potom dokázal téměř rozladit - tím, jak ponechává zločin nepotrestán. Moje náklonnost k Jeanne Moreau ovšem trvá - opět jsem jí podlehl stejně, jako většina mužů v tom filmu. ()
Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. ()
Galéria (49)
Zaujímavosti (3)
- Toto je jediný film Luisa Buñuela v anamorfnom širokouhlom formáte. (Bilkiz)
- V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)
- Protest na konci filmu je založený na skutočnom proteste, ktorý sa odohral v roku 1934. Pravičiari (Ligues d'extrême droite) protestovali proti odvolaniu Jeana Chiappa z funkcie prefekta polície. (Bilkiz)
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (menej) (viac)