Kto z koho

Režiséra mám rád od "O Schmitdovi", moc se mi líbila jeho povídka v rámci "Paris, I love you" a k tomuto filmu jsem se dostal až teď. A je dobrej! Něco mezi " Rushmore" Wase Andersona a "Napoleon Dynamite". Ovšem s menším důrazem na komičnost. Celou dobu jsem si prakticky nebyl jist žánrem, scény "rodinného života" mi (v dobrém) evokovali Hřebejka, snad...až...ale do toho komediální výstupy a kompoziční řešení obrazu jaké znám právě z Andersonových filmů. Rozhodně vidění hodné... (23.01.2010)

Broderick rozhodne nepatri mezi me oblibence, ale tady mu role stredoskolskeho ucitele docela sedla, vcetne komickych momentu (kupovani ziletek v automatu, zaverecne setkani u limuziny). Cele se to tvari jako teenagerska komedie, ale tahle skupina by asi neodesla z kina uplne spokojena - Paynuv film je chytrejsi, ostrejsi humor spise pro dospele, pribeh pochopitelny take spise nekomu, kdo uz patri mezi starsi. Prvoplanoveho humoru poskrovnu - nekomu se tedy muze zdat, ze ani o komedii nejde.. (30.08.2009)

Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~ (01.07.2018)

Dvě věci jsou skoro jistý: 1)Payne nevzpomíná na střední rád. 2)S věkem měkne. Nebo moudří? Moudrost má svá pro a proti. Jestliže jsem v případě Descendants kvitoval absenci cynismu, Kdo s koho fascinuje prezizností, s jakou eliminuje možnosti sympatií k postavám. Před volbu [komu fandit, s kým se stotožnit] jsou postaveni i diváci a musí se cítit podobně bezradně, jako studenti na oklahomské střední. Všechny postavy jsou do značné míry opovrženíhodné stvůry. Předvolební rej celkem úplně shrnuje nejčernější hypotézy o lidské povaze. Nepatetický životní postoj se nenabízí. Cenou za bezuzdnou, ale skutečně ukrutnou legraci je vkrádající se dojem jednorozměrnosti postav, které je možné * a Payne to s gustem činí * shrnout krátkým vnitřním monologem resp. modlitbou. Takové figurkaření, které je Payneově pozdnější, méně sžíravé, ne však radostnější tvorbě cizí. (29.12.2013)

Abych se přiznal, tyhle hořké komedie nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry. Nebo spíš - musela by být natočena trochu jinak. Kdo s koho ve mně po celou dobu sledování vzbuzovalo dojem, že prostě za každou cenu chce na všech postavách najít jejich nejtrapnější jádro a trochu se v něm pošťourat, aby se vidělo, kdo tu má lidi zmáknutý. Jistě, satirický příběh to má tak říkajíc v popisu práce a je třeba přiznat, že scénář dovedně vypíchnul pár zajímavých detailů ze života demokracie, a maloměstsky pojaté demokracie obzvlášť. Na můj vkus se tu ale příliš tlačilo na pilu - to, že jsem schopen rozeznat lidské slabosti, když mi na ně někdo poukáže, neznamená automaticky, že mě to musí pobavit. (20.07.2010)