Kto z koho

Who the fuck does she think she is? Ani ne tak film jako spíš Rorschachův test diváckých postojů k ženské ambici. Každý, kdo za záporáka neoznačuje tu slizkou upocenou nulu procházející krizí středního věku, mi je tudíž krajně podezřelý. Kurvafix, já se snad k tomu feminismu na pozdní mládí fakt propracuju. (01.04.2018)

Alexander Payne v celej svojej kráse. Jeho filmy mali vždy niečo do seba. Príbehy jednoduchých ľudí, hlúpych chýb meniacich celý život a pritom mu zostáva nadhľad a určité pochopenie pre každú zo svojich postáv. Ako tvorca rozhodne patrí k tej novšej vlne súčasných režisérov a môže sa pochváliť osobitým štýlom a dobrým výberom postáv. Broderick by si zaslúžil viacej takýchto úloh a Witherspoon je absolútne neznesiteľná. Aj po toľkých rokov sa dokážem nad niektorými scénami zasmiať a zároveň byť značne spokojný so spôsobom ako je príbeh vyrozprávaný. Niektoré potrebné klišé dodržuje, iné naopak starostlivo rúca a stáva sa na poli školských filmov veľmi výrazným a originálnym. Nie dokonalé, ale po všetkých stránkach príjemné a zábavné. (11.10.2007)

Dvě věci jsou skoro jistý: 1)Payne nevzpomíná na střední rád. 2)S věkem měkne. Nebo moudří? Moudrost má svá pro a proti. Jestliže jsem v případě Descendants kvitoval absenci cynismu, Kdo s koho fascinuje prezizností, s jakou eliminuje možnosti sympatií k postavám. Před volbu [komu fandit, s kým se stotožnit] jsou postaveni i diváci a musí se cítit podobně bezradně, jako studenti na oklahomské střední. Všechny postavy jsou do značné míry opovrženíhodné stvůry. Předvolební rej celkem úplně shrnuje nejčernější hypotézy o lidské povaze. Nepatetický životní postoj se nenabízí. Cenou za bezuzdnou, ale skutečně ukrutnou legraci je vkrádající se dojem jednorozměrnosti postav, které je možné * a Payne to s gustem činí * shrnout krátkým vnitřním monologem resp. modlitbou. Takové figurkaření, které je Payneově pozdnější, méně sžíravé, ne však radostnější tvorbě cizí. (29.12.2013)

Dalo by se říci, že se jedná o dokonalou satiru z prostředí střední školy v USA, která se opírá o velmi dobré herecké výkony, dobrý námět a slušnou pointu. Bohužel kulantní zážitek zcela pokazilo styl zracování. způsob, jakým se celá hlavní dějová linka odehrávala byl zoufale nudný. Nebýt skvělých herců, nejspíše by to šlo do kopru. Přitom potenciál veliký. I tak slušná zábava za 55%. (10.11.2020)

Film, jehož alternativní název by mohl znít „Uklízečova pomsta“. Jedna z nejlepších novodobých amerických komedií a zároveň jedna z nejdůvtipnějších společenských (+ politických) satir od dob Prestona Sturgese. Též skvělá připomínka časů, kdy si Payne a Taylor nebrali servítky, nešetřili jízlivostí a svým hrdinům nic neodpouštěli (a nesnažili se nás přesvědčovat, že došli k nějakému prozření a stali se lepšími lidmi). Řeči o demokracii, morálce a etice jsou sice pěkné, ale veškerou svou sílu ztrácejí, když dojde na osobní zášť. Pak vychází najevo, že spravedlnost je slepá. Přinejmenším na jedno oko. To, co začíná jako duel odpudivě ambiciózní studentky a učitele jezdícího v ošuntělém Fordu Festiva, který to nedotáhl dál než na jednu střední školu v Ohiu, je posléze doplněno o hlediska dvou dalších vypravěčů a zároveň kandidátů na školního prezidenta (jeden z nich reprezentuje populismus, druhá nihilismus). Film tak nejenže tematizuje povahu americké demokracie (mýtus o rovných příležitostech pro všechny), ale zároveň je demokratickým způsobem vyprávěn, neboť zohledňuje pohled každé ze čtyř postav a uzpůsobuje mu i styl dané sekvence (16 mm kamerou točené scény s Tammy, subjektivní představy McAllistera). Každá z nich vnímá realitu pouze ze své perspektivy a na rozdíl od nás neví, že ostatní nejsou tak v pohodě, jak se jim jeví, což prohlubuje jejich frustraci z vlastního života bez naplněných kariérních ambicí, rodiny či přátel. Cyklická struktura vyprávění (a kruhy, ve kterých se neustále pohybuje a s nimiž je vizuálně spojován McAllister) a slova o roli náhody přitom napovídají, že člověk je proti některým skutečnostem bezmocný a neustálá snaha překročit vlastní limity jej bude akorát zas a znovu vrhat do deprese. Skutečnými vítězi jsou nakonec paradoxně dva „poražení“ (Paul a Tammy), kteří se nesnažili přesáhnout sami sebe a zůstali autentičtí. Kromě inteligentního scénáře, který se nebojí ambivalence, a hereckých výkonů přesně na pomezí karikatury a uvěřitelnosti, film vyniká využitím autentických lokací a neherců (v čemž se Payne přiznaně inspiroval Formanovými filmy) a propracovaností řady zdánlivě marginálních scén do nejmenších detailů (flashbacky představující Tracy, již zmíněné 16 mm scény s Tammy, opakující se motiv odpadků, které McAllistera pronásledují na každém kroku). Vtipná, chytrá, originální a nadčasová satira, nad kterou někde opravdu hodně přemýšlel, což zas o tolika nových amerických komediích napsat nelze. 90% (29.08.2009)