Piata pečať

Nepríjemné zhrnutie ľudskej podstaty a človečenstva ako takého. Majstrovská psychológia vo filme, psychologická dráma, ktorej hádam najlepšie svedčí prívlastok geniálna. Odkrývanie ľudských charakterov a rozbor psychológie jednotlivých postáv sa tu deje cez dialógy, ktoré tieto postavy vedú medzi sebou. A to s chirurgickou presnosťou a komplexne, na nič sa tu nezabudlo, hotový vedecký prístup. Pozorný divák tu dostane zjesť poriadne horkú kašu, ktorú chvíľu potrvá stráviť. Áno, to sme my, ľudia... Takto jednáme, konáme a myslíme. Pričom nič nemusí byť tak, ako sa na prvý pohľad môže zdať. Ten, kto sa tvári ako ľudomil, môže byť vo svojom vnútri niekto oveľa horší, ako ten čo sa javí ako odroň a pôžitkár. Prvý dojem väčšinou neskutočne klame, pričom každý máme v sebe nejaké to tajomstvo, s ktorým musíme žiť. Otázkou ale zostáva, ako sa s tým vyrovnáme, a či sme schopní v každej situácii zostať človekom. To je totiž merítkom ľudskej hodnoty. A tá sa žiaľ čím ďalej tým viac zmenšuje. Skrátka masterpiece! (12.01.2017)

Válka, okupanti a zatemnění zde fungují jako skvělá kulisa a katalizátor přetěžkého existencionálního dramatu. Střídmě použitá hudba a občasný (většinou černý) vtípek situaci trochu ironizují, ale přesto téma filmu dolehne na diváka přímo bytostně. Přitom je to dílo poskytující divákovi možnost mnoha různých interpretací, což závisí asi hlavně na tom, se kterou postavou se od začátku nejvíce identifikuje - někteřé diváky jsem viděl tvářit se docela zničeně - mně naopak film naplnil takovou tou zvláštní energií nebo prostě "pocitem" jako nejlepší filmy A. Tarkovského - u Páté pečeti to ale nejde čistě přes emocionální rovinu vnímání, ale hlavně přes racionální - o to je účinek silnější. Největší podíl na účinku filmu má jistě scénář. Výtvatné řešení, režie a herecké výkony jsou v podstatě dokonalé - místy velice nápadité (surrealistické pasáže s obživlými obrázky H. Bosche). Jeden z nejlepších filmů, co jsem měl zatím tu čest vidět. (29.10.2006)

Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví. (09.12.2011)

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. (23.04.2024)

Lidská tvář fascinovaná kusem masa, v nějž se za chvíli promění. Promění se v něj rukou fašistických řezníků, nebo rukou vlastní? Musíme se totiž obdivovat již tomu, jak dokázal Fabri tuto proměnu zachytit klaustrofobickou sevřeností šerosvitné kamery v první části filmu. Otázka jak správně naložit maso není tak těžká, jako ta, zda je horší stát se kusem masa trpně snášející svůj osud pod nožem řezníka, nebo se sám stát bezcitným pánem světa. Film totiž ukazuje, že ani jedna pozice není morálně výš. Nepřestávající zvrat morální nadřazenosti přehazuje vinu a blaženost svědomí hned z jedné, hned na druhou postavu. Jen aby ten, kdo se nejvíce a vědomě blíží pozici otroka s čistým svědomím, nezatíženým tíhou světa, stal nejpodlejším udavačem, a aby se nezúčastněný cynik stal nevědomým přitakávačem síly života pro druhého, kterou musel na první pohled popřít, aby ji získal. Jako kdyby morální antipody nebyly v ničem odlišné, a to ani v tom, že "zlo" tkví ve "vědomí". (12.12.2017)