Piata pečať

Na pozadí maďarského fašistického besnenia, hneď po nástupe Ferenca Szálasiho k moci na jeseň roku 1944, sa rozohráva ťažká psychologická dráma, ktorá v plnej nahote obnažuje ľudské charaktery a človečenstvo. Obrazová stránka filmu je pôsobivá napriek jednoduchým scénam, ale tou najsilnejšou sú dialógy. Tie sofistikovane rozprávajú o moci a zneužívaní sily a robia to veľmi inteligentným spôsobom. Tento film je veľmi dôležité počúvať... (26.04.2020)

V poslední půlhodině se čtveřicí mužů v extrémně hraniční situaci nabírá Pátá pečeť neskutečně na obrátkách, otázka lidskosti a zachování si čistého svědomí i za cenu vlastní záhuby je bezpochyby mrazivá i nadčasová. Závěr s téměř apokalyptickým vyzněním mne totálně odrovnal. Bohužel výraznou část filmu bylo tady na mne až příliš abstraktního filozofování, které ze strany čtyř obyčejných lidí v hospodě uprostřed války na mne nepůsobilo zrovna důvěryhodně... povídání nad tím, jaká je podstata kousku masa na stolu, nebo srovnávání jakýchsi dvou smyšlených národů, bych se zde nebál označit až za zbytečně bizardní. Rovněž mne rušily všechny ty umělecké (a erotické) flashbacky, jejichž význam pro mne zřejmě zůstal nečitelný. Ač závěrečné vyústění filmu vyvolalo ve mne silný dojem, právě pro rozpačité pocity ze zmíněných "prvků" v rámci zpracování z cca prvních 60ti minut nemůžu nakonec za sebe dát plný počet hvězd. 75% (# Season Challenge Tour 2020: 7. téma – maďarský film před rokem 1990) (16.02.2020)

Parádní psychologická povídka. U Páté pčetě ale dodržení Santovy knižní předlohy pro mě nevedlo ke stoprocentnímu vyvrcholení. [SPOILER] Při zasazení děje do reálné situace bych spíš věřil tomu, že to vězeň ten odskáče jinak. I když pouhý pohled do jeho očí musí být těžký, zachránit si život takto, to by udělalo 99 lidí ze sta. Takže škoda té symboliky. (30.01.2012)

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. (23.04.2024)

Lidská tvář fascinovaná kusem masa, v nějž se za chvíli promění. Promění se v něj rukou fašistických řezníků, nebo rukou vlastní? Musíme se totiž obdivovat již tomu, jak dokázal Fabri tuto proměnu zachytit klaustrofobickou sevřeností šerosvitné kamery v první části filmu. Otázka jak správně naložit maso není tak těžká, jako ta, zda je horší stát se kusem masa trpně snášející svůj osud pod nožem řezníka, nebo se sám stát bezcitným pánem světa. Film totiž ukazuje, že ani jedna pozice není morálně výš. Nepřestávající zvrat morální nadřazenosti přehazuje vinu a blaženost svědomí hned z jedné, hned na druhou postavu. Jen aby ten, kdo se nejvíce a vědomě blíží pozici otroka s čistým svědomím, nezatíženým tíhou světa, stal nejpodlejším udavačem, a aby se nezúčastněný cynik stal nevědomým přitakávačem síly života pro druhého, kterou musel na první pohled popřít, aby ji získal. Jako kdyby morální antipody nebyly v ničem odlišné, a to ani v tom, že "zlo" tkví ve "vědomí". (12.12.2017)