Syn

Dardennovci použili klasickú scenáristickú poučku, keď postavili obyčajných ľudí do neobyčajnej situácie. A treba povedať, že im ten nápad takto vyhrotenej situácie, kedy muž spoznáva v mladíkovi vraha svojho syna, vyšiel. A vyšlo im vlastne aj všetko ostatné vo filme. Život a ľudia nie sú čiernobieli, ženy sa chovajú emotívnejšie ako "racionálne" uvažujúci muži, aspoň teda v počiatočnom štádiu nejakého konfliktu a život skrátka ide, repsektíve musí ísť ďalej. Dardennovci nám tak oznamujú to, čo všetci dobre vieme, ale sme radi, ak nám to prostredníctvom kinematografie niekto pravidelne pripomína. A dozviete sa navyše aj niečo o stolárstve a dreve, napríklad sa naučíte rozoznávať viacero druhov borovíc a ich rozielnych vlastností. (11.02.2020)

Podobně otravný režijní styl jako později u Dítěte: kamera neustále nalepená na hlavním hrdinovi, dlouhé záběry bez střihu, to celé bez hudby. Po půlhodině jsem začal chápat, co se tam děje, po další půlhodině to začalo být zajímavé. Nakonec jsem si zvykl na styl i příběh, ale víc podobných filmů už bych nemusel. (02.01.2009)

Bezchybné, v tom smyslu, že v tom nic nepůsobí jako vyspekulovaný, "jen" zachycení jedné "obyčejné" životní epizody, přitom ale maximálně působivě podáno, mimořádně civilně, přesvědčivě, autenticky...a ve výsledku "dramaticky". Mohlo by se zdát, že ten nevzrušivý, monotónní způsob snímání nevzbudí větší emoce, u mě to bylo, a věřím, že to tak bylo míněný, přesně naopak, v tom navenek obyčejnym filmu bylo emocí až až, akorát bez toho, aby nám je vnucovali režiséři a herci, ale abychom je cítili naprosto "normálně", jako by šlo něco naprosto všedního. Takže typická "dardenovština", vydestilovanej styl na padrť, a prostě dobrý. (22.04.2012)

velmi pomalá expozice, jakou jsem po Slibu ostatně předpokládal, postupně odhaluje prostý příběh vnitřně napjatý k neúměrnosti. film komponovaný takřka výhradně v detailech, snímaný ruční kamerou, znemožňující kýženou orientaci v prostoru, rozpoznávání ulic, budov, místností.. s téměř eroticky příjemnou dominancí násilím soustřeďuje divákovu pozornost na hlavní postavu jako středobod filmu v celém jeho měřítku. jsem nucen vstoupit do jeho nitra, jsem nucen sledovat vnějšek právě odtud, jsem potěšen touto intimní blízkostí, jakou film dokáže zprostředkovat pouze zřídkakdy. ruční kamera bezděčně šmátrající po tělech postav jako nedočkavý lidský zrak – můj zrak, těkající z přirozené nutnosti po nesouvisejících objektech. nepředvídatelné, přesto očekávatelné! důvodem je dokonalá vyváženost. balanc a soulad souvislé formy s niternými pocity, distribuovanými hercem, jehož prostřednictvím, nejen skrze identifikaci, ale radiací tématu v celém poli filmové formy se dostávají i k nám, divákům. pochopení! přirozený způsob nastavování napětí jeho kondenzací a osvobozením – jako kdybyby snad ani nesešlo na tom, v jakých momentech, jako kdyby se takové emanace citu vzpíraly jakékoliv předpovědi, a proto jsou opodstatněné v jakémkoliv momentě, na čem jediném záleží je, aby vůbec nastaly. uvolnění napětí uspokojuje tužby po dramatizaci a odpovídá nevyzpytatelnosti a neutěšitelnosti duševního stavu. nádhera. film nepotřebuje dramatičnosti! drama je mu samotnému vlastní. napětí. neuhasitelný zájem vzbuzený u diváka. přichází i odchází v jisté míře závislosti také na rytmu. a něco mi říká, že pokud se film jeví jako tvůrci pouze iniciovaný a do plného rozkvětu vzrostlý vlastními silami podle přirozenosti přírodního živlu, jde o něco příbuzného genialitě. (18.01.2011)

Tiché, pomalé, veľavravné.... Vo filme sa pekne a nenásilným spôsobom rozoberie téma vyrovnania sa so stratou blízkeho človeka a odpustenie. Všetko nasnímané z pohľadu hlavnej postavy, čo zákonite vtiahlo do deja, ako keby som Olivierovi práve vypadol z auta. A to pocit reálnosti a neodbytnosti deja ešte viac umocnilo. Silný nadpriemer. 85/100 (08.03.2020)