Sám proti všem

Monologický výlev jedného nešťastníka, ktorý to nemal ľahké už od začiatku a ktorý sa dopracoval, no povedzme, že nie do práve najpríjemnejšieho duševného rozpoloženia... Človek z tej "druhej skupinky" ľudí, ktorá keď sa naštve, tak bude zle. Tu sa naštval len jeden, našťastie pre pár vyvolených, pričom niektoré úvahy a myšlienky o svete niesli v sebe veľké množstvo nepríjemných právd. Výborná vec, ale všeobecne by som tento snímok moc neodporúčal. 85/100 (29.04.2015)

People are just like animals You love them, you bury them, that´s it. Gaspar Noé, môj najobľúbenejší novodobý režisér hneď po Tarantinovi, ma neprestáva fascinovať. V každej jeho snímke, ktorú som videl, a rozhodne ešte všetky nie, rozoberá nejakú určitú, konkrétnu ľudskú vlastnosť alebo neresť. Nakrútil film o zvrhlosti, drogovej závislosti, najnovší film je naopak o láske (samozrejme zachytené jeho kontroverzným a štipľavým štýlom) a tento jeho prvý celovečerný film rozpráva o kríze stredného veku. Noé má neskutočne umelecké cítenie, jeho filmy sú plné surrealistických oparov, zachytené veľmi originálnym a svojským spôsobom. Je to jeden z tých tvorov, ktorého buď milujete alebo nenávidíte. Všetko svoje umenie servíruje bez servítky .Táto snímka sleduje 50 ročného mäsiara bez práce, ktorý sa potĺka životom. Jeho obchod mu zatvoria a druhá tehotná manželka čaká doma u jej matky. Nieje psychicky v poriadku. Prehráva si život a uvedomuje si, že premrhal najlepšie roky svojho života a nič nedokázal. Raz mu rupne v bedni a doma dobije svoju ženu päsťami až potratí. Chlapík ujde. Zmizne do Paríža, do motela, kde počal s prvou manželkou svoje jediné dieťa, dcérku, ktorá je teraz na psychiatrii. Je to celé, také symbolické a filozofické, kde sa nakoniec nedočkáme happyendu, ak milostný vzťah zo svojou mentálne chorou dcérou nepočítam. Myšlienkové pochody pohrávajúce sa neustále s myšlienkou samovraždy sú perfektné. Oproti iným snímkam Noého by som možno poznamenal, že to bolo trocha nudnejšie, takmer nič sa tu nedialo ale vo svojej podstate to je perfektná snímka starnúceho chlapa, ktorý musí žobrať o prácu ľuďom, s ktorými voľakedy spolupracoval ako obchodník. Perfektné (28.08.2015)

Silný príbeh pre silné žaludky. Hlavná mužská postava mala zmysluplné myšlienky či o samovražde, sexe, ženách, ale aj o smrti. Cítiť tu iróniu a čierny humor. Forma natočenia, s tým divným pohybom kamery a do toho silné zvuky, tak to ma veľmi iritovalo a toho tu bolo plný kotol. S tých jeho myšlienok mi už drbalo, silno psychologicko depresná dráma, že vás nič dobré v živote nečaká. Remeselne je to dobré zvládnuté, ale celú dobu sa pozerať na frustrovaného idiotka, má moc nebavilo. (23.09.2015)

Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec a zcela jistě nejintenzivnější Noé. Zvrácený byl OK, ale kromě těch dvou šokujících scén nic hlubšího nenabídl, Enter the Void bylo vizuálně přenádherné a celkově strašně pohlcující, nicméně v rámci Noého tvorby u mě Seul contre tous vítězí. Málokterý film mě dokáže zarazit do sedačky takovým způsobem a málokterý film ve mně vzbuzuje takové nechutenství k hlavní postavě (snesu opravdu hodně, ale zcela bez obalu říkám, že při jednom vnitřním monologu jsem neměl daleko k tomu, abych se poblil). Hlavní otázkou zůstává, jak moc je hlavní antihrdina „nenormální“ a odtržený od reality „slušných lidí“, protože i když nerad mluvím za někoho jiného, nemohu se zbavit pocitu, že takovéto peprné vnitřní monology vede čas od času snad každý člověk. Je tu pár extrémů, které (naštěstí!) vybočují z čehokoliv, co lze považovat za normální a lidské (odpřísáhnu teď na číkoli smrt, že bych svoji vlastní dceru nikdy neojel) plus mě tento film přesvědčil, že i francouzština může znít opravdu odporně (jakkoli jsem si doteď myslel, že je to čistý a nádherný jazyk). Jsem fascinován tou intenzitou, explicitou a tím, že si Noé nebere ani ty nejmenší servítky. Zážitek to byl ale znechucující a bolestivý. (09.11.2013)

A teď něco pro sluníčkáře... co třeba lekci z bytí těžkého misantropa v krystalické formě nenávisti? A možná i vše, čím nás ve svých filosofických úvahách oblaží, je pravda, zbavená nátěru snesitelnosti, který nám umožňuje žít a přežít... jak to jen jde... ale proč vlastně? Aha, to ten genetickej zákon. I on lze však obejít, to se musí přes samotu, zoufalství a beznaděj, až do nejhlubšího sklepení duše a vynést na světlo vše, co ho pomůže popřít... Na chvíli se mi zdálo, že i náš pařížský řezník nalezl důvod pro jeho opodstatnění, ale nebyl by to Gaspar Noé, aby mně místo povznášejícího katarzního smutku nenabídl tečku mezi oči na dobrou noc. Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden s největšími francouzskými filmy. (16.09.2015)