Dvojitá pohroma

U tohohle filmu jsem zavzpomínal na časy, kdy jsem sám docházel na rehabilitaci se zády. Moje doktorka byla tehdy podobně sympatická, jako Elizabeth, bohužel ale v té době ještě neexistoval onen proslulý cvik na odblokování pátého obratle, a tak naše nejintimnější spojení bylo, když si olízla prst a začala listovat mou složkou. Už jen za to, že Denis na rozdíl ode mě dovezl náklad až do cíle, musím vyvěsit čtvrtou hvězdu. Nehledě na krásnou názornou ukázku toho, že aby bylo něco vtipné, není nutné k divákovi přistupovat jako k uslintanému batoleti s podělanou plínou. (18.09.2012)

Není to úplně nejlepší krimikomedie, jakou jsem viděl, ale rozhodně je hodně dobrá. A občas jsem měl chuť řvát s hlavním hrdinou: "kde to k čertu jsme? Co je tak skvělýho pro společnost na tom, že osmiletej kluk zastřelil zloděje?" Případně něco podobnýho. Zabaví, občas rozesměje, občas "napne" (trošku víc zaujme). Co víc může člověk chtít? (16.01.2006)

Denis Leary jako policajt, kterého bolí záda a Elizabeth Hurley jako zatraceně sexy masérka v příjemném nezávislém filmu s trochou kriminální zápletky a dvěma skvělými začínajícími spolubydlícími scénáristy, kteří dodávají komediální prvek jednoduchého ale inteligentního filmu. jako bonus Steve Buscemi v menší roli. (12.10.2019)

"Vy jste normální kripl." Tak taková slova od šéfa by se snad dotkla i mě, natož detektiva Pluta, který nedokázal zachránit svou rodinu, lidi v restauraci ani pobodaného souseda a ještě k tomu ho ztrapňují novináři. Já bych tedy navrhoval vyřešit případ, nechat Dr. Beamerovou svést souboj s jednotlivými obratli a vyměnit si s ní co nejvíce tělesných tekutin. Pluto to cítil stejně a přestože jsem mu celkem věřil, tak to bylo o dost méně zábavné, než jsem čekal. (23.11.2016)

To, že je tohle DiCillův zatím nejslabší snímek, nijak výrazně nesnižuje mou spokojenost s ním. I když je namístě si přiznat, že na Toma je výsledek překvapivě roztržitý, odměřený a zdaleka ne tak úderný jako jiná jeho díla. Naštěstí je to stále vcelku svěží, zábavné a zapamatováníhodné. I když aura kolem DiCilla jakožto pravověrného nezávisláka je nejspíš nadobro ztracena. Ocenil bych, kdyby se opět vydal tam, kde jeho hrdiny netrápí společenská prestiž (jakkoliv je na ni nahlíženo z kritického úhlu), tam, kde se můžou bezstarostně poflakovat, házet po sobě rajčata nebo řešit, jak konečně natočit ten zpropadený záběr. (20.11.2010)