Réžia:
Jiří BělkaKamera:
Eduard LandischHudba:
Karel MarešHrajú:
Josef Abrhám, Jaromír Hanzlík, Naďa Konvalinková, Libuše Šafránková, Stella Zázvorková, Zdena Hadrbolcová, Lubomír Kostelka, Svatopluk BenešObsahy(1)
Dva gentlemani Jack Worthing a Algernon Moncrieff měli skvělý plán! Aby si zpestřili svůj poklidný venkovský život a vnesli do něj trochu vzrušení, vymysleli si osobu, za kterou nutně musí cestovat. Jack si vytvořil imaginárního bratra Filipa, kterého používá jako výmluvu, aby mohl jezdit do Londýna za půvabnou Gvendolínou. Algernon zase měl imaginárního přítele Banburyho, který je neustále nemocný a on ho musí naléhavě navštěvovat u nemocničního lůžka. Vše se začne hroutit ve chvíli, kdy si Moncrieff začne říkat Filip poté, co navštíví Worthingovu mladou chráněnku Cecílii na venkovském sídle. Když se oba gentlemani společně ocitnou pod jednou střechou – nastane ten pravý čas odhalit, jak je důležité míti Filipa! Slavná komedie Oscara Wildea, patřící do klasického světového repertoáru, vám dovolí vychutnat duchaplné dialogy dvou mazaných kamarádů i jejich svérázné názory na ženění a vztah k ženám. Režisér Jiří Bělka ji natočil v roce 1979 s Josefem Abrhámem, Jaromírem Hanzlíkem, Libuší Šafránkovou a Naďou Konvalinkovou v hlavních rolích. (Česká televize)
(viac)Recenzie (78)
Klasická hra z pera anglického spisovatele Oscara Wilda "Jak je důležité míti Filipa", zde zinscenovaná pod režisérskou taktovkou mně dosud neznámého Jiřího Bělky za účasti takových hvězd českého filmového nebe, jakými jsou pan Abrhám, Hanzlík či dámy Šafránková a Zázvorková, zaujímá zcela právem výsadní postavení v komediálně divadelní tvorbě, a jako taková si zasluhuje být často adaptovaná - toto tvrzení zakládám na spekulaci, že s vyšším počtem adaptaci (reprodukci) se umělecké dílo (v tomto případě divadelní hra, tedy to, na nějž se mé tvrzení vztahuje nejvíce) dostává do povědomí širší divácké obcí. Ano, tato spekulace musí nutně počítat s diletantstvím režisérů, s špatným hereckým ansáblem, chcete-li to obecněji, musí počítat s jevy, kteréžto mohou nenávratně poškodit pověst originálu, tedy na místo toho, aby přednesli genialitu předváděného (adaptovaného, reprodukovaného) divákovi, stejnému divákovi svými chybami hru zprotiví. Jsem tudíž rád, že zde se s ničím podobným nesetkáme a film (no film?) přináší diváku stejný prožitek, jako by ho viděl na jevišti v nekonkrétním anglickém městě předminulého století, tedy jako by sledoval originál - toto tvrzení zase předkládám na základě vysoce nad osmdesáti procentního ohodnocení zdejších uživatelů. 75% ()
Už samotná hra Oscara Wildea je vynikajúca. Od Jiřího Bělku som ešte nevidel niečo priemerné alebo priam odfláknuté. Herci predstavujú to najlepšie, čo bolo v danej dobe k dispozícii. Takže sa môžeme baviť o tom, či výsledok je alebo nie je divadelnejší než mal byť, či herci v niektorých momentoch prehrávajú zámerne alebo neúmyselne, ale to je asi tak všetko čo s tým môžeme robiť. Frflať má právo ten, kto túto inscenáciu svojim výtvorom prekoná. A to si počkáme. ()
Dobří herci a hlavně dobré skeče nesmrtelného Oscara Wildea nemůžou snad zklamat, přesto je tato verze o chloupek slabší než její anglická sestřička z roku 1952. Ovšem perly lady Bracknellové jsou nejlepší ze všech... "Algernon je nesmírně schopný mladý muž. Nemá nic a vypadá na všechno, to je vám snad málo?" ()
"Co ty bereš vážně, to vážně nevím. Bych se nedivil, kdyby si bral vážně všecko. Ty jsi taková lehkovážná povaha." Na ten film jsem se začala dívat už s nadšením a hlavně docela zvědavá, jak se s tím dané skvělé herecké obsazení popere. Samotnou knižní předlohu přímo zbožňuju - jedna z nejlepších divadelních her, co jsem kdy četla a zároveň jedna z nejlepších knih, co Wilde napsal. Z herců jsem byla u vytržení, prostě Abrhám, Hanzlík, Šafránková a Konvalinková v asistenci dalších skvělých herců, jsou už relativně předpokladem pro nejméně 3*. "Jste naprosto dokonalá slečno Bracknellová. - To doufám nejsem. To by nepřipouštělo další rozvoj a já se hodlám rozvíjet... ještě v mnoha směrech." Co se týče těch hereckých výkonů, tak bych samotné herce ani nepoznala... všichni tu měli pro ně naprosto netypické výrazy obličeje, gesta, mluvu a intonaci hlasu... a to právě patřilo k té strojenosti a povedlo se jim to fantaskně. "Poslyšte Iane, vy jste úplný pesimista. - Dělám, co mohu, abych se zavděčil pane."...... "Pokud vím, Iane, Váš soukromý život mě vůbec nezajímá. - Také na něm nic zajímavého není, pane. Sám na něj nikdy nemyslím." Zdálo se mi to, nebo tam každý sotva se vidí po 2 sekundách spolu flirtuje a málem by na sebe už skočili? Ne nezdá:) A po 10 minutách od seznámení se už budou brát. Juch. "Můj bratr... mrtev. - Jaká výstraha pro něho. Doufám, že si z ní vezme ponaučení."....... "Když už jsme se všichni smířili s jeho ztrátou, připadá mi jeho návrat neobyčejně trapný." No ale jedno menší zklamání tu bylo, moje nejoblíbenější scéna - ta s chlebíčky, je zde ale zpracována úplně divně... vůbec z ní nečišel ten humor jako v knize. "Je slečna Cardewová spřízněna s nějakým větším londýnským nádražím? Chci se jen poučit, až do včerejška jsem totiž neměla ani tušení, že existují rodiny nebo osoby, které pocházejí z konečných stanic." ()
"U důležitých odpovědí je rozhodující věcí styl, ne upřímnost." Pokusím se zformulovat, proč této verzi Filipa straním před jinými, které jsem viděl. Operetní strojenost protagonistů na první pohled zapůsobí protivně, jako zastaralé přehrávání. Má ale svou platnost v režijní koncepci a později se bohatě zúročí. Herci tak totiž nehrají proto, že by jim snad secesní kostýmy a kostrbaté bonmoty nedovolily ztvárnit lidi z masa a krve, ale proto, že samy Wildeovy postavy se chovají strojeně. Hrají tedy někoho, kdo SI hraje NA někoho. Ve Wildeově světě jsou společenské konvence normativním evangeliem a zhřešit proti nim spontaneitou si nikdo nedovolí. Nakolik přesvědčivě jsou hrány jednotlivé společenské role, závisí na věku a protřelosti každé postavy. No a vtip je v tom, že když zápletka "vykolejí" z předpokládané dráhy, postavy se pokoušejí chovat stejně konvenčně i v situacích, na které je žádný obecně uznávaný řád nepřipravil. Zmítány emocemi, vypadávají ze svých rolí jako gramofonová jehla z drážky desky, včas si to uvědomí, zase se zkusí vrátit do té "společenské" verze sebe sama a vymýšlejí si stále absurdněji znějící vysvětlení pro to, co se děje a za jakých okolností je to přijatelné. Příkladně Stellu Zázvorkovou máme zafixovanou převážně z rolí až neomaleně spontánních žen z lidu; peskují své okolí, zatínají pěstičky, dovolávajíce se poslušnosti a nikdy nemají daleko ke křiku, kterým si zjednají kázeň. Lady Bracknellová jim nezůstává nic dlužna svým charakterem trhovkyně, ale ten rozeznáváme jen implicitně. Navenek je to kvazinoblesní dáma, která se nepotřebuje vnějškově prosazovat. Má ty své pompézní róby a šperky, které jsou výmluvné jako generálské distinkce, a proto se všemi jedná s blahosklonnou přezíravostí té, která si to může dovolit. Spodní tóny řeči ji ale usvědčují z potlačované agrese a popuzenosti z toho, že se věci vymykají její kontrole. Josef Abrhám, zahanbený jejím rutinovaným výslechem, cedí "zdvořilé" odpovědi skrz zaťaté zuby, Libuše Šafránková prokládá švitořivou koketerii hrdelním hlasem nelíčeného zklamání atd. atd. Zkrátka pod tou předstíranou nonšalancí a nedbalostí prosvítají sympaticky lidské vlastnosti. :-) Tato dvojí hra dodává beztak vtipným Wildeovým štychům ještě přidanou hodnotu, kterou v jiných zpracováních nenacházím. Tak proto 100% ()
Reklama