My všetci školopovinní

Nejen ve srovnání s podobnou a civilnější Botou jménem Melichar (1983) je to formálně legračně patetické, od Hapkovy melancholické znělky a úsměvného používání znepokojivé hudby ve vypjatých situacích, po dramatické nájezdy kamery na zachmuřené postavy. Plus ta symbolická jména (snobka - Povejšová, dělník - Hrdina). Ale přesně to vystihuje řadu problémů vznikajících na ose děti-rodiče-učitelé, které jsou i 40 let po premiéře stále aktuální, ne-li aktuálnější (byrokracie ve školství, inkluze, vyhořelé učitelky, rodiče přeceňující svoje děti a podrývající autoritu učitele...), i ve vztazích jako takových. Neustálé poučování postav se pak dá prominout s ohledem na to, že je moudré a laskavé a že je to seriál o vzdělávání. Bavily mě hlavně linie Jirka Oliva vs hroutící se učitelka Hajská a Hanzlík vs Preissová rozcházející se v pohledu na budoucnost jejich dcery. Bez zamilovaně šaškujících Vladyky s Žilkovou bych se i obešel. Každopádně příjemný, skvěle obsazený seriál dobře plnící své nemalé ambice. (09.07.2008)

Začne se ostře titulním výbuchem, později auto srazí dítě na kolo (oboje se samozřejmě odehraje mimo záběr), ale mě tu nejvíc zaujalo rozjímání Hanzlíka a Preissové o údělu umělců. A taky se konečně dostala ke slovu Barča, která předvedla bezchybný hysterický výstup. Plus je to poprvé, co se nekončí Vladykou (v dalším díle se zase bude). (22.06.2024)

Linie s Povejšovými mě i nadále baví nejvíc a zajímavá je snová scéna s holčinami zpomaleně poskakujícími po břehu jezera, která jako by vypadla z Pikniku u Hanging Rock. Chyběla mi tu nějaká scéna, kde by Vladyka reflektoval, jak mu na začátku dílu Sovák řekl, že před dětmi nikdy nesmí "pindat" - asi přijde až později. (22.06.2024)