Půlnoční klub

Flanagan přináší další svůj kousek z vlastního žánru, alá filozofický a existencionální horor, který přináší opět nečekaně příjemný a uklidňující pohled smrti do očí. Smířlivá a bolestivá zkušenost skrze sympatické a bohaté postavy. Aneb jak se mladí lidé vypořádávají s tím, že umírají. Podané pomocí vzdávání hold nejrůznějším stylům filmů a vyprávění, které znázorňuje postavami vyprávěné smyšlené historky, které nefungují jen na oko, ale slouží příběhu. Touhu najít něco nadpřirozeného, co vás spasí je krásnou metaforou, která přenese diváka podobnou cestou umírajícího člověka, který z naděje, propadne beznaději a nakonec přichází smíření. Krásné dílo, kde bohužel všechny dílky nezapadly na své místo. Ovšem to stejně silně doporučuji! 8/10. (12.10.2022)

Ak berieme Midnight Club ako seriál primárne určený pre publikum vo veku hlavných protagonistov, tak ho môžeme označiť za vydarený. Ak ho ale budeme striktne vnímať ako dielo Mikea Flanaghana a porovnáme ho s jeho predchádzajúcou tvorbou, tak bude skôr sklamaním. Námet je skvelý, niektoré, predovšetkým sci-fi, príbehy výborne vymyslené, hlavná postava sympatická a vhodne obsadená. Seriál bohužiaľ zlyháva v nepresvedčivom závere a vo zvyšnom castingu, kde je v podstate každý herec nahraditeľný. 70% (25.10.2022)

Klasický Flanagan. Opět je tu silné mimožánrové téma, kterým jsou tentokrát nevyléčitelně nemocní teenageři, kteří tráví zbývající čas ve speciálním hospici. Čekání na konec si krátí vyprávěním hororových historek, které nesou osobnostní otisk jednotlivých autorů a dojde i na navazování pevných přátelství či lásek. To vše se odehrává v oparu všudypřítomné smrti, která může kdykoliv zaklepat na dveře. Bavilo mě to moc. Jednotlivé historky měly všechny něco do sebe, přičemž u jedné jsem tak lekl, že mi praskla židle. Příběh sámotné léčebny sice působil maličko laciněji, ale to se dalo v klidu odpustit i díky pečlivě napsaným postavám a perfektně trefenému castingu. A povedlo se i dávkování emocí, které sice občas zaváněly účelovostí, ale fungovaly a to je důležité. Sem s druhou řadou. 90% (15.10.2022)

Moc bych chtěl dát čtyři, protože Flanagan je borec a Midnight Club má spoustu momentů a dobrých nápadů, že by si to zasloužil. Bohužel to ale celé není jen o vyprávění příběhů, ale nějaký narativ se odehrává i v realitě vyprávějících postav. A ten je dost bídný, nedrží pohromadě a především nefunguje jeho přerušování jedním novým příběhem v každé epizodě. Je to problém, protože právě tohle lepidlo by mělo vytvářet pouto s postavami. K těm double-fiktivním si attachment nevytvoříme, protože jsou metafikční. A když v realitě žitého fikčního světa není nic dostatečně zajímavého, plus protagonistka je vlastně docela hloupá bitch, je to problém. Přitom to měl Mike tak hezky strukturně vymyšlené, skrze vyprávěné příběhy mohl ladně bruslit mezi hororovými subžánry, často zabrousit i do jiných vod (sci-fi, noir) a divákům poskytnout skvělé spojení epizodického a navazujícího narativu. Třeba Anyina 7. epizoda je bez nadsázky brilantní, stejně jako navazující epizoda Road to Nowhere. Skrz příběhy se sice dozvídáme mnohé o těch, kteří je vypráví, nicméně jen někdy se podaří z toho těžit i mimo vyprávěné. Veliká škoda, kterou nejvíc devalvuje poslední epizoda - bez patřičných point, bez zajímavých cest dál, jen líně cliffhangerově teasující na to, že jsme ještě neskončili. Nejsem si jistý, že za rok budu opět u toho. 65 % (18.11.2022)

Třetí snaha (loňskou Půlnoční mši jsme vynechali) o zalíbení v tvorbu Mikea Flanagana a potřetí s podobným, neuspokojivým výsledkem. Horory miluju a budu to s nimi pokoušet dál a dál, na seriálovém poli na ně budu ale o to opatrnější, když mě ty nejvěhlasnější absolutně minuly. Konec se tváří, že se Půlnoční klub nechce ustálit na pozici minisérie, já bych pro to byl ale upřímně radši. [viděno na Netflixu] (31.10.2022)