Zóna záujmu

Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! (08.04.2024)

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. (26.02.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Zóna zájmu zobrazuje koncentrační tábory a holocaust ze vskutku nevídaného úhlu pohledu, a právě díky tomu se film mezi tematicky blízkými filmy rozhodně neztratí. Glazer ve svém filmu primárně necílí na zrak diváků, nýbrž na jejich sluch a všeobecné povědomí o hrůzách války: Na první pohled vidíme všední život obyčejné rodiny, avšak při druhém pohledu (resp. poslechu) a zasazení do kontextu doby film vyvolává v divákovi nadmíru nepříjemné pocity. Na jedné straně máme idylickou, takřka "rajskou zahradu", na druhé straně (za plotem) se k nám nese křik a výstřely, zatímco v povzdálí sledujeme kouř (smrti). Za zvuků místy doslova drásavého hudebního doprovodu jsme svědky toho, že čiré zlo může mít zcela všední, nevinnou podobu. Podobně jako v Anatomii pádu i zde podává Sandra Hüller nadmíru působivý výkon a jsem zvědavý, jaké role na ni v budoucnu ještě čekají. V neposlední řadě chválím hru s negativním obrazem, který přispíval k nepříjemné atmosféře filmu. Snad jen závěrečná dokumentární vložka ve mně zanechala smíšené pocity. (17.02.2024)

Glazer spoločne so svojím kameramanom vytvoril niekoľko pôsobivých obrazových kompozícií, pričom záber na sprchu v záhrade, ktorá sa týči nad komínom za plotom a ešte ho oblúkom takpovediac objíma, je dosť možno najlepšia obrazová metafora v histórii kinematografie o holokauste. Ďalej však už nič podobne dokonalé nezaznamenáme, blížia sa k tomu snáď len detaily kvetín v istej sugestívnej scéne a motív závesov ako interiérového prvku dávajúceho nám možnosť obrazne aj doslovne zastrieť pohľad na realitu vonku. Zóna záujmu najviac zaujme absolútnou absenciou sentimentu, ale aj dejového oblúku, čo osobne považujem v prvom prípade za výrazné plus, v tom druhom za nič, čo by malo narúšať umelecký zážitok. Každopádne ústredný nápad s kontrastom nevideného na jednej a videného na druhej strane s využitím zvukových efektov neznie ako niečo, čo dokáže vyplniť celovečernú stopáž. I keď si uvedomujem, že táto výčitka je čisto subjektívna a Glazer ju zrejme v záujme narušenia monotónnosti v poslednej štvrtine aj opúšťa. Či ide aj o umelecké prirovnanie k nezáujmu väčšiny západného sveta k neustálym "malým" vojnovým konfliktom v súčasnosti v krajinách "mimo nášho priameho záujmu", je asi bez Glazerovho komentára nedokázateľné. (26.04.2024)