Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (323)
Ten film mi byl protivný částečně už předem tou vyhajpovanou masírkou ze strany distributora - btw. český plakát zobrazující výjev, který se ve filmu nevyskytuje, mou otrávenost jen dovršil - přesto jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal ten koncept, kdy se nic neukáže a je to jen slyšet, který je přece jen něco nového, nicméně když v kině opadne první wow efekt z toho, dostaví se nečekaně rychle dost intenzivní nuda z celého toho defilé banálních výjevů, které jsou střídavě prokládány velmi nepříjemnými sekvencemi, a rozladil mě i samotný závěr s tím zcizujícím přenesením do současnosti, takže jsem z toho celého měl dost nepříjemné pocity, a jen jsem se utvrdil v názoru, že přivádět na svět stále nové filmy zasazené do časů WWII je už dlouho totální passé a můžu je dál s klidem ignorovat. ()
„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také. A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. ()
Film o holokaustu pojatej tak trošku jinak. Z větší části snímek sleduje rodinnou idylku Hössových. Jejich vilu, bazén, zahrádku obehnanou zdí za níž jsou slyšet nářky, sténání a výkřiky obětí a je vidět stoupat kouř z pecí. Žádné zrůdnosti zde sice nejsou vidět napřímo ale i tak vás film dokáže dokonale odzbrojit. A to nejen díky konci. Velký podíl na tom mají přítomné zvuky a perfektní kamera. 4hvězdy ()
Zóna zájmu zobrazuje koncentrační tábory a holocaust ze vskutku nevídaného úhlu pohledu, a právě díky tomu se film mezi tematicky blízkými filmy rozhodně neztratí. Glazer ve svém filmu primárně necílí na zrak diváků, nýbrž na jejich sluch a všeobecné povědomí o hrůzách války: Na první pohled vidíme všední život obyčejné rodiny, avšak při druhém pohledu (resp. poslechu) a zasazení do kontextu doby film vyvolává v divákovi nadmíru nepříjemné pocity. Na jedné straně máme idylickou, takřka "rajskou zahradu", na druhé straně (za plotem) se k nám nese křik a výstřely, zatímco v povzdálí sledujeme kouř (smrti). Za zvuků místy doslova drásavého hudebního doprovodu jsme svědky toho, že čiré zlo může mít zcela všední, nevinnou podobu. Podobně jako v Anatomii pádu i zde podává Sandra Hüller nadmíru působivý výkon a jsem zvědavý, jaké role na ni v budoucnu ještě čekají. V neposlední řadě chválím hru s negativním obrazem, který přispíval k nepříjemné atmosféře filmu. Snad jen závěrečná dokumentární vložka ve mně zanechala smíšené pocity. ()
Galéria (13)
Zaujímavosti (19)
- Původní Hössův dům je od konce války soukromým sídlem. Scénograf Chris Oddy strávil několik měsíců přestavbou opuštěného domu za táborovou zdí na repliku Hössovy rezidence a v dubnu 2021 začal s výsadbou zahrady, aby byla v době začátku natáčení v květu. (classic)
- Vysvetlenie k názvu filmu The Zone of Interest: bola to zóna do 40 km² od tábora v Osvienčime. (vydumnica)
- Podľa Justyny Szklarskej, ktorá hrá domácu záhradníčku, bola krv na topánkach, ktoré umývala, skutočná krv. (Arsenal83)
Táto téma sa dala aj silnejšie, ale to posolstvo, tá nepochopiteľná absurdnosť to všetko prebíja. Už keď človek stojí v Osvienčime pri bývalej plynovej komore a napravo vidí pár metrov od nej železnú bránu a za ňou už len pozemok, stromy, jazero a vzadu veľký dom a uvedomí si, kde veliteľ tábora žil s rodinou, ako keby sa nechumelilo, tak už to samé stačí na silný zážitok. Film vkladá celé to bláznovstvo nielen do deja, ktorý je len útržkom zo života, ale do radu dokonalých replík, ktoré len potvrdzujú, v akom nonsense tí ľudia žili a čo považovali za normál, z ich pohľadu dokonca dobro. Höss sa stará hlavne o kariéru, aby sa jeho rodina mala dobre a tak sa zamýšľa, že ako najlepšie a najrýchlejšie odpraviť státisíce ľudí zo sveta. Pre neho sú to len čísla. Je považovaný za priekopníka vo vedení koncentračných táborov, ako keby to bol ten najvyšší metál. Baví sa s "expertami" na pece krematória spôsobom: táto pec sa rozžhaví, táto ochladí, tu telá naložíte, tu vyložíte... ako by sa len bavili o výsledkoch futbalovej ligy. Ženuška sa medzitým teší z "nového" oblečenia od tých, ktorí ho potrebovať už nebudú. Varí čaj, smeje sa s deťmi, pripraví štrúdľu a teší sa z toho, že "toto je ešte lepší život, než sme si vysnívali. Toto je náš Lebensraum." Rodinná idylka je síce sem tam prerušená krikom, ale našťastie motorky to sem tam prehlušia. Vrchol absurdnosti stvárňuje jeden z rozkazov Hössa: "Príslušníkom SS: Pod hrozbou trestu musíte skončiť s bezohľadnosťou. Voči orgovánovým kríkom." Na tom v skutočnosti záležalo, na kríkoch... Mimo filmu treba dodať, že stvárnenie veliteľa tábora a jeho ženy bolo presvedčivé až dokonalé, no a o osobe Hössa sa dozvedáme veľa aj vďaka memoárom, ktoré stihol napísať, kým skončil s oprátkou práve na svojom "pracovisku". Každý na neho spomínal ako na rodinne založeného človeka, ktorý vôbec nepôsobil, ako nejaký odľud. On si robil len svoju prácu, ale inak sa správal slušne. Pod svojou ideológiou, pretože o zavedení plynových komôr napríklad v spomienkach napísal: „Musím povedať, že toto splyňovanie má na mňa upokojujúci účinok. Vždy som mal hrôzu z popravovania pred popravčími čatami. Keď som sa dozvedel, že budeme mať tie jatky z krku, cítil som konečne úľavu.“ A o samotnom vyhladzovaní potom uvádzal: „Najdôležitejšie bolo, aby sa celý proces príjazdu a vyzliekania odohrával v atmosfére čo najväčšieho pokoja. Deti však plakali, ale keď ich konečne matky alebo členky zvláštneho ženského komanda utešili, stíchli a odchádzali do plynových komôr a pritom sa hrali, žartovali medzi sebou a niesli si hračky. Stovky mužov a žien kráčali bez podozrenia na smrť v plynových komorách pod rozkvitnutými stromami v sade. Tento obraz smrti uprostred života pred sebou vidím do dnes. Videl som v nich však nepriateľov nášho ľudu. Dôvody vyhladzovacieho programu sa mi zdali správne.“ A keď ho na procese obvinili zo zodpovednosti za vraždu tri a pol milióna ľudí, len s pokojom len odpovedal: „Nie. Bolo to len dva a pol milióna. Ostatní zomreli na choroby a hlad.“ Ale stihol sa aj pochváliť, aký bol invenčný: „Dokázali sme urobiť vylepšenia, ktorými sme Treblinku predstihli, pretože sme vybudovali také plynové komory, do ktorých sa vošlo 2000 ľudí, zatiaľ čo oni mali kapacitu len 200. Ďalším zlepšením oproti Treblinke bolo, že v Treblinke obete skoro vždy vedeli, že idú na smrť, zatiaľ čo my v Osvienčime sme sa ich snažili ošialiť, aby si mysleli, že budú len odvšivovaní.“ Absurdná osobnosť, ak sa dá hovoriť o osobe, človeku. A film ju dokázal znázorniť vynikajúco. () (menej) (viac)