Zóna záujmu

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim.  Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora.  Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc.  Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek.... (09.02.2024) (menej) (viac)

Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto přirozené a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří o ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště. (16.02.2024) (menej) (viac)