Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (324)
S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi. Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. ()
Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod. ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno. ()
Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu. ()
Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% ()
„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také. A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. ()
Galéria (13)
Zaujímavosti (19)
- Pani Hössová (Sandra Hüller) opisuje svojim priateľom, ako dostali kabát z „Kanady“, pričom sa vysmievala inej žene, ktorá si myslela, že má na mysli krajinu; Kanada bol v skutočnosti obrovský sklad tovaru skonfiškovaného väzňom v Osvienčime. (Arsenal83)
- Hlavní natáčení začalo v Osvětimi v létě 2021 a trvalo přibližně 55 dní. Další natáčení probíhalo v Jelení Hoře v lednu 2022. (classic)
Reklama