Zóna záujmu

„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky.     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (28.02.2024)

Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. (24.02.2024)

Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% (24.02.2024)

Film, v ktorom dominujú emócie, scény a uvedomenia, ktoré sú mimo obraz, alebo sú len naznačené. Glazer až s dokumentaristickou presnosťou sníma obyčajný život a kariérny postup jednej nemeckej rodiny. Uprostred najväčších hrôz. Náznaky ďalších vecí vo vývine rodiny, či už je to nevera, odsúdenie od najbližších ( matka) alebo uvedomovanie si vlastnej dominancie u detí je desivé. Ale len do momentu, kedy nám umne vo finále Glazer neukáže, ako sa to vlastne všetko skončilo. A tá údernosť a nezmyselnosť je o to smutnejšia, desivejšia a depresívnejšia. Zaujímavý film o ktorom stojí zato rozmýšľať a možno aj diskutovať. Ale s kým a kedy a za akých okolností netuším. Každopádne to stojí za videnie. (03.03.2024)

Nejpůsobivější a nejemotivnější byla ta hudba v pasážích s jednolitou barvou na plátně. V kině mimořádně hypnoticky působivá abstrakce. V kontrastu s mrazivě působivou hyperrealistickou zvukovou stopou zpoza zdi. Černobílé infračervené záběry polské členky odboje také byly atmosférické, ale úplně mi nezapadaly do příběhu. Neměly žádnou pointu a až pak jsem se v zajímavostech dočetl, že ji nikdy nechytili, takže to ani nemělo kam vyústit. Pohled na zvěrstva skrz banalitu všedního dne je skvělý a pro mě, neznalého knihy, velmi originální. Ale čtu tu ty těžce zklamané komentáře lidí, co ji četli. Chápu to zklamání. Na film se nedá emocionálně napojit. Höss jako postava není vůbec prokreslený. Furt se o něm mluví jako o workoholikovi a většinu filmu nic nedělá a je s rodinou, nebo s ní chce být. Nevidíme mu do hlavy co a proč dělá. Na konci zvrací a nevíme proč a jak to máme chápat. Při natáčení se šlo do tolika neuvěřitelných detailů a to hlavní (Hössova perspektiva) se naprosto opomíjí. Trochu emocí vyvolávají záběry z muzea, ale nic extra silného. Jak psal Marigold, reflexe filmu a jeho perspektivy je mnohem lepší než film samotný. Doporučuji shlédnout. Bez velkých očekávání. Höss po válce jako jeden z mála otevřeně přiznal a popisoval co dělal. Prý vůbec neuvažovali o tom jestli to je správné či špatné. Byly to rozkazy. Když ne oni, udělají to jiní. Že za vše mohli Židé byla žitá samozřejmost. Všichni to věděli a neslyšeli/nečetli nic jiného. Až po válce o tom začal přemýšlet, když se k němu začaly dostávat jiné informace. No a pak ho odsoudili a oběsili. RIH. Zlo je někdy strašně banální a ani nevíte, že ho pácháte. Místy ani nevíte, jestli vám jich není líto, že se narodili do takové doby. Přemýšlíte o tom nakolik i oni byli obětmi všudypřítomné propagandy a vyvolává to ve vás smíšené pocity. (09.02.2024)