Zóna záujmu

„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky.     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (28.02.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)

Ten film mi byl protivný částečně už předem tou vyhajpovanou masírkou ze strany distributora - btw. český plakát zobrazující výjev, který se ve filmu nevyskytuje, mou otrávenost jen dovršil - přesto jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal ten koncept, kdy se nic neukáže a je to jen slyšet, který je přece jen něco nového, nicméně když v kině opadne první wow efekt z toho, dostaví se nečekaně rychle dost intenzivní nuda z celého toho defilé banálních výjevů, které jsou střídavě prokládány velmi nepříjemnými sekvencemi, a rozladil mě i samotný závěr s tím zcizujícím přenesením do současnosti, takže jsem z toho celého měl dost nepříjemné pocity, a jen jsem se utvrdil v názoru, že přivádět na svět stále nové filmy zasazené do časů WWII je už dlouho totální passé a můžu je dál s klidem ignorovat. (20.04.2024)

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. (08.02.2024)

Rudolf Höss vyhlašuje, že pokud budou členové SS trhat šeříky způsobem, který poškozuje keře, stihne je zasloužený trest. Jeho manželka zatím ukazuje mamince, co jí všechno roste na zahrádce a důležité je i to, že si děti mají kde hrát. A v pozadí soustavně hučí pece krematoria. Tvůrci si dali za cíl ukázat kontrast mezi hrůzami Osvětimi a rodinnou pohodou tamnějšího velitele a to se jim bezezbytku povedlo. Jen to z mého pohledu neudělali divácky vděčným způsobem. Netvrdím, že se tu nenajdou silné momenty, ve kterých fantazie pracovala na plné obrátky, ale vesměs se film sestával z rodinné rutiny, která i v protikladu s děním za zdí pomalu uspávala. Vlastně nejdramatitější moment přišel ve chvíli kdy dostal Höss rozkaz k převelení, což se paní Hössové hrubě nelíbilo. Něco do sebe to mělo, ale k superlativům rozhodně sklouzávat nemohu. 60% (15.07.2024)