Zóna záujmu

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali. (20.02.2024)

Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu. (07.02.2024)

Tvl sledovat nacistickou rodinku, která prožívá svůj každodenní život hned vedle koncentračního tábora, jakoby to bylo něco na denní pořádku a nějaký křik nebo noční vzdoušek z komínů jako něco normálního.....celý film se táhne znepokojující atmosféra. Je až děsivé, jak je zde nastíněno, že běžní němci byli tak oddání své zemi a zvěrstva z dnešního pohledu brali jako běžnou, normální věc. Na film se nekouká hezky, cítil jsem docela odpor. Ono se krom všedních věcí prakticky nic neděje nic zásadního, Glazer pouze nastolí tuto atmosféru a nasadí pomalé vyprávění až do konce, bez žádných zvratů a gradace. S tím jsem měl asi menší problém, na druhou stranu si myslím, že mě vodil přesně tak, jak chtěl. Já bych asi od takového filmu chtěl víc, větší emoce, aby ve mě zanechal větší dojem a pustil si jej někdy příště......70% (20.02.2024)

Trochu ťažšie stráviteľný i pozerateľný film, ktorý sa širokým oblúkom vyhýba mainstreamovým divákom. Krásna práca s kamerou, ale hlavne zvukom, ktorý dáva divákom to, čo režisér nemienil ukazovať. Herecky výborne obsadené i zahrané, až som si v duchu vravel, či to nie je škoda materiálu a plytvanie časom hercov, ktorí do toho toľko dali, pretože film mne ako divákovi fakt nedal tak veľa. Všetko je kvalitne spracované, ale stále ide len o určitý krátky výsek zo života rodiny Hossových. Film jednoducho nemá príbeh, preto je to len zaujímavé, ale druhý krát si to pravdepodobne nikto nepustím. 60%. (12.06.2024)

Před 20 lety jsem přečetl útlou novelu "Smrt je mým řemeslem" od Roberta Merle a ačkoliv jsem jí od té doby neměl v ruce, tak si tohle vyprávění Rudolfa Hösse budu pamatovat už asi navždy. Bohužel se nemůžu vyhnout srovnání, prostě to nejde. Film není špatný, Glazer umí, ale ten film mohl být o tolik lepší....! Ta základní myšlenka je jasná, dobře to šlape celou cca první polovinu (scénář se chytře soustředí zejména na Hössovu manželku Hedwigu), ale pak se ten koncept trochu vyčerpá, a celou tu dobu není vůbec jasné, co je vlastně Rudolf za člověka, nevidíme to, protože o tom všichni jen mluví. Údajně dříč, pod velkým tlakem, workoholik, ale ten film to neukazuje! Místo toho vidíme, že rybaří, pádluje, stará se o rodinu. Jediná, ale skutečně jediná scéna, která ho nějak lépe vykreslí, je telefonát manželce po recepci, kde jí vysvětluje, že přemýšlí o tom, jak zplynovat hodně lidí najednou. V tomto bodě se film přiblížil tomu, co je na Merleho knize tak dobré.  Z románu je jasné, že to byl workoholik, pro kterého bylo vraždění lidí skutečně poslání, ale zároveň to byla jen práce, náročný logistický problém, se kterým je potřeba se nějak vypořádat. Film toto jen letmo naznačuje, vůbec se mu nedaří hlavního hrdinu tak plasticky vyobrazit, vůbec z toho není patrné, v čem teda spočívá jeho historická role. Přečtěte si tu knížku, není dlouhá, a pochopíte, v čem Glazer bohužel selhal, a selhal, protože tohle zjevně chtěl vyjádřit. Závěrečná pointa s flashforwardem působí lacině (stejně jako například černobíle invertované sceny, tím nemyslím jejich obsah ale to ztvárnění, že jen použil negativní barvy, to je zkrátka jen doslova laciný postup), respektive prvoplánově. Tohle může mít nějaký větší emocionální dopad jen na člověka, který nikdy žádný film o koncentračních táborech neviděl, ne? Takže pro zájemce o toto téma, doporučená literatura: Jonathan Littell: Laskavé bohyně. A film? Podívejte se na dokument Noc a mlha (1955), který natočil Alan Resnais. (10.01.2024)