Pád domu Usherů

Nejlepší Flanagan není sice na 5 hvězd, ale minimálně u mě si dost vylepšuje reputaci po nezáživném Midnight Club, protože tahle místy až doslovně poetická variace na slavné povídky E. A. Poea v mnoha epizodách fakt funguje. Co je ovšem nešvarem, co už prostě nehodlám odpustit, je jakýsi vystupující trend, kdy je na divákovi domýšlet si celý seriál, co že se to sakra děje a dozvědět se všecko najednou až v úplném závěru. Je to velká škoda pro kvalitu samotných dílů v průběhu, kdy jim pak člověk musí nezaslouženě dávat nižší hodnocení. [viděno na Netflixu] (30.12.2023)

„S žasem zřím na toho ptáka, co to nemotora kdáká, ač z té jeho odpovědi nemoh jsem si vybrat nic, však to dlužno uvážiti: zřídka se to stane v žití, ptáka že je možno zříti, jenž by nudil ještě víc. A na to havran suše jen: Noumór Flenegen!“ Tenhle Flenegen prostě umí! Umí vymyslet docela solidní konstrukt, zabalit jej do líbivého a kulisně vytříbeného hávu, osadit dobře hrajícími kašpary, a pak … A pak to celé totálně dokurvit tunami místy až nevydržitelně otravné vaty, naprosto bezúčelnými a veskrze nezáživnými dialogy, kindersychologickými moudry a řádnou podprahovou dávkou probuzněné propagandy. Jeho obvyklému ubíjejícímu modu operandi se satanžel nevyhnul ani tento pejskokočičkovský eintopf z análně znásilněného díla Edgara Alana, jehož název bych nepatrně pracovně parafrázoval jako Zánik domu Úserů. De fuckto kýčovitý a povrchní, ovšem děsně rádoby nóbl a chytře se tvářící účelový slepenec a snobský břichobol, mající s Poem společné poeze tupě vybrakované pointy jeho povídek, takové několikahodinové a nesnesitelně natahované bezduché syčivé poprdávání, korunované sice vždy v závěru každé hodiny jedním jediným pořádným katarzním úserem, jenž však celé to poehé konstrukční martýrium příliš neprotrhne. V závěrečném myslomrdním pšouku této mrtvou kočkou promíchané krá krá krávoviny všichni zbylí výteční herci jen hodinu recitovali Krkavce zcela mimo jakoukoliv mísu i kontext, Edgar si dozajista prošoupal vystýlku raqe hysterickým obracením, no a já měl kdovíproč neodolatelnou chuť křupavě sežvýkat nějakého macatého brouka a odpotácet se v příliš drahém převleku za orangutana na šimpanzí soaré. Inu což, navzdory všem otravám dám krásné dvě, neboť se jedná o zatím historicky první Flenegenův seroš, u něhož jsem se po třiceti minutách nudou netoužil vyvrhnout tupým příborovým nožem. Ovšem nevmór! (19.10.2023)

Vynikající satirická moralita na provařené téma zvrácenosti boháčů a špatnosti konzumní společnosti. A pro mě asi i nejlepší a nejosobitější způsob, jakým byla dosud filmově zadaptována tvorba mého oblíbeného literárního klasika. Mike Flanagan je machr a v psychologicko-filozofických minisériích, v nichž horor představuje pouze zastřešující žánr, se vyloženě našel. 85 % (06.11.2023)

Věříte-li na Satana, používejte antikoncepci. Navzdory tomu, o čem by vás chtěla přesvědčit katolická církev. Edgar Allan Poe je jeden ze zakladatelů hororové literatury a zároveň je jedním z nejstarších, stále čtených, autorů tohoto žánru, pochopitelně vedle Mary Shelley, autorky Frankensteina. Za zakladatele gotického románu, k němuž se Pád domu Usherů řadí,  je však pokládán Horace Walpole s románem Otrantský zámek. Zmiňuji jej též proto, že jak Otrantský zámek, tak Ushery adaptoval velmi svébytným způsobem Jan Švankmajer. Poeův Pád domu Usherů přirozeně nepojednává o farmaceutickém magnátovi, ale skon rodiny, devastace jeho domu jak ve smyslu obydlí, tak rodu, oba příběhy sdílejí. Adaptace je to skutečně velmi volná, Flanagan si z povídky vypůjčuje zejména ladění gotického románu, který se vyznačuje lezavým děsem spíše než lekačkami. Tajemná nemoc, dědičné šílenství, rozvrat rodiny, vše prostupující temné síly... Zlá předtucha a temná minulost jsou páteří gotického hororu. Flanaganovi se povedlo tuto atmosféru přenést i do světa vysokých prosklených bytů a prostorných osvětlených loftů. Jak tematické, uvědomuje si totiž, že hororová zchátralost se musí odehrávat v nitru a že horor vždy nesl společenskokritické aspekty, obvykle poukazuje na nějakou společenskou hnilobu. V některých momentech připomínají Usheři rodinu Royů v Succession. Minisérie se neštítí ani literárního jazyka, často se dokonce objevuje recitace, honosí se i bravurními monology (citronový byznysový plán!). Jistá schematičnost prostředních částí a fakt, že Flanagan své seriály vždy obsazuje stejnými tvářemi, může některé diváky nudit, ale toto je prvotřídní hororové dílo. Komplexní, budící hrůzu, která jde v prví řadě z duše, znepokojující, s politickým poselstvím. Tento dům je na rozdíl od toho v povídce postaven na pevných základech a jen tak se nerozpoltí. Celá recenze na TVZone. (31.05.2024)

Velmi vydařená atmosférická záležitost od prověřeného Mike Flanagana, který nám přináší klasickou povídku od Edgara Allana Poe v aktualizované moderní podobě. První věcí, která Vás na této minisérii zaujme je vtahující kamera společně s hudebním doprovodem, jehož pestrá paleta spolehlivě navnadí před každou vypjatější scénou. Dalším bodem pak zůstává scénář, který je i v této podobě velmi chytlavý a organicky posouvá celý děj vpřed. Jistě, tvůrci by sice mohli poněkud ubrat na všudypřítomné poetičnosti, avšak to byl zřejmě záměr, který zrovna v mém případě bohužel nedopadl na úrodnou půdu. Naleštěnou a působivou vitrínou jsou zde vyjma výše zmíněných atributů ale herecké výkony, z nichž poměrně markantně vyčnívá precizní Bruce Greenwood a především dokonalá Carla Gugino, jejíž jedinečná aura si krade celý projekt pro sebe. Pomyslnou třešničkou na tomto delikátním mrazivém dezertu je pak účast Marka Hamilla, jenž si svou postavu užívá plnými doušky. Co tedy dodat na závěr? The Fall of the House of Usher je skvělou hororovou podívanou, která má především velký potenciál přilákat ke knihám Edgara Allana Poe další generaci čtenářů. Pokud tedy odhlédneme od nesporných kvalit, tak už jen díky tomu si tvůrci dozajista zaslouží náš nehynoucí respekt. Skvělá práce! (Netflix) „The House of Usher. May it rest in peace.“ (25.10.2023)