Kozure Ôkami: Oya no kokoro ko no kokoro

Čtvrté pokračování příběhů osamělého Vlka s mládětem se tentokrát vyznačuje tím, že většina okolních postav je o něco zajímavější, než titulní hrdina a dokonce má mládě samostatnou (a skvělou) pasáž, díky které je jasné, že předloha by si zasloužila další zpracování v anime, holt pětiletej kluk nemůže uhrát to, co by dokázala animace. Je tu klasická sada podivných protivníků, včetně obyčejných něco-jako-ninjů, ženštiny, co má na prsu vytetované buclaté dítě, chlapíka s úchylným výrazem a ohnivým mečem... Tak nějak očekávám, že se příště objeví minimálně monthy pytnovští rytíři, co říkají Ni. A konec je více méně klasický kočárek ex machina, jen s tím rozdílem, že tentokrát dostane Vlk alespoň trochen zabrat. "Styl Suio.. Technika Ros..... Jsi dítě osamělého vlka! (20.10.2014)

Tyhle zfilmované manga komiksy jsou zkrátka skvělé. Je to takový zběsile akční mix, tradiční samurajské filozofie, osobních vendet, usekaných končetin, krvavých vodotrysků (doslova) a zajímavého příběhu. Autor Kazuo Koike sype z rukávu jednu úžasnou postavu za druhou. Zde je to nájemná vrahyně Oyuki, škoda jen, tak jako všichni musí skončit v kalužích krve, protože spousty z postav by vystačili na samostatný komiks. Její příběh a její motivy je zde poměrně široce rozvinuty stejně jako příběh Yagu Gunbei a vendety všech těchto postav a jejich střety jsou hnacím motorem filmu. Tvrzení, že psychologie komiksových postav je plochá, by zde rozhodně neobstálo. Na konci Ogami Itto sám zkosí celou armádu, což je krapítek přehnané, ale v rámci komiksu vlastně normální. Škoda jen, že některé akční scény dnes již působí zastarale. (30.04.2010)

Další část strastiplné poutě peklem japonského Supermana, MacGyvera, Robina Hooda a Casanovi v jednom skromném tělíčku obtloustlého požírače jezevčíku. Ale ruku na srdce, ten chlap je stejně těžkotonážní frajer z těch nejvytříbenějších chuchvalců DNA. Problém zůstává u všech dílů stejný - mezi namlsanou akcičkou na začátku a brutálním infernem v závěru se vyskytuje plytký tmel v podobě užvaněného japonského hysterčení, které se táhne jako slimáčí tatarák a pro tentokrát směle přetekl stupínek snesitelnosti a čtvrtou hvězdu tak skopl do bezedných hloubek. Jestli se skálopevnou sebekontrolou sjet i zbytek série zůstává otázkou. (14.08.2013)

Doslovný překlad názvu je Srdce rodiče, srdce dítěte. Tj. spíš film posouvá konfiguraci postav tím, že ukazuje, jak Daigoro začíná přebírat otcovy hodnoty. Ale jinak by to šlo sestříhat na 40 minut a příběh jako takový je nejslabší ze všech šesti, spíš jde jen o spojené chatrně související epizody. (13.10.2006)

Nevím jestli je to výměnou režiséra nebo předlohou (kterou jsem nečetl), ale čtvrtý díl série je znatelně zdlouhavější, a tak nějak prázdný. Hned úvodní sekvence s obnaženou, potetovanou bojovnicí naláká, ale ke střetnutí dojde až po hodině filmu, a to v docela umírněné podobě. Mezi tím Iitta někdo pronásleduje, sem tam nějaký ten souboj, bohužel však ten, který se dle zvuků a čvachtání stříkající krve zdá nejzajímavější, odehrává se skoro ve tmě Má to sice pořád skvělou atmosféra, hlavně díky charismatické ústřední dvojici, ale motivy se spíš opakují, a nic moc nového k vidění není. Za zmínku stojí jakási větší empatie, kterou Itto Ogami začal projevovat. Je trochu hovornější, a ve vztahu se svou novou obětí, mladou asasinkou Oyuki, lze vycítit i jisté pochopení. Když zemře její otec, Itto k němu přiskočí a v rozrušení ho sleduje umírat. Což je vskutku překvapující, vzpomenuli na začátek filmu, v němž se malý Daigoro ztratí, a tatínek ho hledá rychlostí chůze Mikea Meyerse (s ním má společnou i kamennou tvář!). Když tak nad tím uvažuji, špatné to nebylo, ale laťka nastavená prvními třemi díly je příliš vysoká. (23.01.2006)