Frekvencia

Frank není žádnej srágora, jako hasič má pro strach uděláno. nejraději má svoji rodinu, syna Johna a baseball. a jako každý večer tak i 13.10.1969, kdy obloha září jako při ohňostroji usedá ke své vysílačce. je 13.10.1999 a policista John najde starou vysílačku po svým tátovi. a na vzpomínku starých časů ji zapojí. na obloze sluneční erupce zažehly polární záři a on začne vysílat. a vysílá na vzdálenost 30ti let. a ten ským mluví je jeho otec.... už jen tento dějový úvod je pozvánkou pro ty, kteří věří tomu, že náš vesmír může mít víc prostorů a času. ti ostatní ať nezoufají. výborný příběh, bohatý na napětí a emoce. zvlášť když si představíte, co by bylo, kdyby se to stalo vám. a nezapomeňte: na stáří není nic špatnýho, pokuď se ho dožijete! (05.07.2006)

Velmi zajímavý námět bohužel kazí velká předvídatelnost děje, tak trochu moc americký závěr (a nejen on) a hlavně mám pocit, že některé věci logicky hodně kolísají a že by prostě ani teoreticky nemohly fungovat (tím nemyslím samotnou komunikaci minulost-budoucnost pomocí vysílačky, ale spíš to, jakým způsobem se projevují změny minulosti v budoucnosti). Mimo tyhle výtky šlo ale o celkem koukatelný a zábavný film, na který jsem se šla dívat s mírnou skepsí a docela mě potěšil, takže 70%. (09.07.2006)

Tenhle film mi trochu připomněl korejský Telefon a španělskou Záhadnou bouři. Odehrává se ve dvou časových rovinách, v roce 1969 a 1999. Otec a syn spolu komunikují přes vysílačku a syn se ho snaží zachránit. Otec je totiž hasič, který zahynul při požáru. Jejich činy mají ale vedlejší následky a vše se mění. Ve městě řádí vrah a v ohrožení je nejen otec, ale celá rodina. Má to pomalejší rozjezd, ale ke konci se to celkem rozjede. Pak už je nám ale docela jasné, jak to může skončit. I tak jsem si to užil je tu místy cítit napětí. Dennis Quaid se pro tu roli docela hodil. "Komunikuju se synem z budoucnosti." (22.04.2021)

Frekvence na tom, co se týče logiky, není úplně nejlépe, nicméně já si ji užil více než Osudový dotek, Svěrací kazajku či Dvanáct opic. Všechno jsou to u mě sice pětihvězdičkové zážitky, Frekvence však i díky hereckému duu stojí ještě o stupínek výše. Dennis Quaid patří stejně jako James Caviezel mezi mé oblíbence, a tak není divu, že jsem od Frekvence očekával hodně. A hodně jsem taky dostal. Časové paradoxy neřeším, jednak bych je musel řešit v každém podobně laděném snímku (včetně všech tří dříve zmíněných), navíc jde o žánr sci-fi, ke kterému předem přistupuji vždy s jedním okem přivřeným. Gregory Hoblit měl práci hodně ulehčenou, diváka dokáže vtáhnout do děje samotný příběh, a když ne, tak to za něj udělá ústřední dvojice či hudební doprovod Michaela Kamena. Hoblit tu je jen aby dohlédl na to, jestli bude film správně držet pohromadě. Konec je sice hodně přehnaný po logické stránce, ale mé přivřené oko tentokrát ztrátu půlhvězdičky zachránilo. (19.03.2009)

POMO tu v komentu píše: ,,žádná velká herecká hvězda'' s čímž zásadně nesouhlasím. Caviezel podle mne hvězdou je a pořádnou. Mám na něj spadeno (v pozitivním slova smyslu) od doby kdy v Tenké červené dělal saniťáka a tahal postřelené mariňáky z bojiště na pláž Quadalcanalu. Filmy o cestování časem, nebo časových rovinách mám rád. Vždy mně bavilo coby bylo kdyby... Osobně bych bral vinou bouře spojit se alespoň vysílačkou se svým tátou, který odešel moc brzy a kterému jsem lecos nestihl říci. Snad proto tento film u mne zabodoval více než je zdrávo :-). Dávám 4 kmitočty. * * * * (16.03.2014)