Deti Nagana

25 let od Nagana jsem ja osobně oslavil v Praze, kdy jsem měl možnost vidět legendy českého i slovenského hokeje v O2 aréně v podařeném exhibičním zápase. Na děti Nagana jsem původně chtěl jít do kina, ale nějak to tehdy nevyšlo, tak jsem si počkal na Netflix. Takhle krásně jsem si na dětská léta pěkně dlouho nezavzpomínal - v době tohoto největšího úspěchu českého hokeje jsem měl 8 let a celý turnaj jsem tehdy nadšeně s otcem prožíval, do toho jsem snad v každé volné chvíli chodil hrát hokej ven a dělal většinu věcí, co jsem v tomto filmu viděl - hrál si na Haška či jiné hráče, byl jsem nadšený, když jsem dostal svou první brankářskou hokejku, kšiltka jako lapačka, míček vystřelený nekdě za plot, do auta nebo okna - to byl ten správný průser. V rámci možnosti se z tohoto filmu podařilo dle mě vytřískat asi maxium, takže za mě spokojenost. Škoda, že dnešní děti tohle ve volném čase nezažívají, protože ty top vzpomínky, které mám v sobě díky tomuto filmu zase na chvíli ožily a za to jsem rád především...80%. (15.05.2023)

Taková nostalgie, úplně jsem se v tom viděl! V době Nagana mi bylo tolik, co hlavním hrdinům a taky jsme takhle hrávali na ulici. A kdybych taky takhle dostal brankářskou helmu (a betony, bože!!), roztál bych blahem! Jasný, děj lehce předvídatelný, nějaký hluchý místa tam byly, Nagana tam taky mohlo být klidně víc (tehdy mi přišlo, že hokej byl úplně všude, hokejem jsme žili naprosto všichni, i ti největší ignoranti), ale budiž. Skvělý konec, musel jsem zatlačit slzu. V trendu vzpomínání na devadesátky, se u mě tento film zatím trefil nejvíce. Ale pochopil bych, že třeba lidi, co to hokejový šílenství nezažili, tak to nemusí tak docenit, nebo na to koukají jinýma očima. (02.03.2023)

A pak proč je na tom naše školství tak špatně, když se ve třídě učitelé se žáky, místo výuky, koukají na olympiádu. Ale my to tak měli v době Nagana ve škole úplně stejně, takže zcela chápu a je fajn vidět ve filmu děcka opět za doby, kdy se nesedělo jenom doma a v jednom kuse se nečumělo do ajfonů, ajpedů a dalších pytlovin od Nakouslého jablka. Pánek se nesnažil natočit další Klukypány nebo Osvaldovo nadbíhání Lucii - na to jsou Děti Nagana málo dobrodružné nebo humorné. Přesto jde v české kinematografii o příjemnou změnu, u které jsem rád, že nám nemusí být neustále jen podsouváno o čem muži, ženy, děti, invalidní důchodci, případně Langmajer touží. Protože, jak už zmiňuje Hynek Čermák, na hajzlu přeci tlačíme všichni stejně. (24.05.2023)

nostalgická sportovně rodinná feel good komedie, která sice nepřináší nic revolučního, nicméně ty čtyři jí dám čistě proto, že v té době (byť jsem byl o trochu starší) jsem zažíval podobné věci a hezky sem si tak zavzpomínal na doby, které jsme jako děti trávili neustále venku a mastili "hokej" mnohdy až do tmy. Na Dětech Nagana je vidět, že si Dan Pánek procházel něčím podobným, moc dobře zná svojí cílovku a tu atmosféru trefil naprosto přesně. Ne všechno je tu sice úplně perfektní, ale to pověstné srdíčko, které tenhle film rozhodně má, dokáže v pohodě vyvážit některé nedostatky...70% (13.05.2023)

Zamyslete se nad tím, kolik rodinných filmů jste za poslední roky zahlédli v nabídce českých kin. Správně, hodně málo, možná bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Film scenáristy a režiséra Dana Pánka nám v tomhle ohledu docela napravuje reputaci. Je totiž oddechovou feel good podívanou s neokoukanými známými tvářemi (třeba takového Otakara Brouska mladšího jsem na velkém plátně snad ještě neviděla) i sympatickými dětskými herci. Celá zápletka je sice hodně přímočará a předvídatelná (partu nezkušených dětí čeká hokejový zápas proti obávaným starším klukům, jak to asi dopadne), ale zasazení příběhu do konce devadesátých let krásně brnká na nostalgickou notu. Takže za mě velký palec nahoru. (20.07.2023)