Kozí roh

Bulharská poetická balada o pastýři, který po zavraždění svojí ženy vychovával dceru jako muže. Snaha převychovat dceru v muže, ale nemůže mít úspěch, aneb, jak praví stará pravda, příroda si cestu vždycky najde. Film vsází na minimum dialogů a absenci hudby, což v kominaci s černobílým obrazem dává filmu, což dodává celému snímku po obrazové stránce syrově naturalistické vzezření. Otázkou zůstává, jak mohla dívka nevědět takovou dobu, že není muž. Pokud ale ponechám toto hledisko stranou, je dívčino zjišťování vlastní identity docela zajímavě vykresleno. Měl jsem problém překousnout panovačné chování dívčina otce, přeci jen rodiče vlastním dětem neničí život tak jako on v závěru té svojí. Do jisté míry mi také vadily některé detaily, např. podřezávání kozy X dívka ječela. (17.01.2008)

Podobně jako v případě Markety Lazarové (nebo v menší míře u dalších Vláčilových filmů), vychází síla Kozího rohu z těžko popsatelné a identifikovatelné magie obrazu, která se nad filmem – podobně jako jeho vzdušné popěvky – vznáší jako nepolapitelné fluidum. Prostí středověcí hrdinové toho koneckonců nikdy moc nenamluvili, takže nedává smysl opírat se o košaté mnohoznačné dialogy – je třeba vyprávět především kamerou. Kozí roh je komorním filmem o pomstě, který je jistě možné chápat prizmatem ustálených žánrových schémat (exploatační pomsta za znásilnění) nebo genderových vzorců (dívku s chlapeckým vzezřením a chováním nakonec zláká „obyčejná“ heterosexuální romance), ale to zároveň znamená vytvářet si od snímku až zbytečně velký odstup a ochuzovat se o to, čím je zajímavý. Film nevybízí ke kulturologické analýze a postavy tady nemají představovat archetypy, které by měly nebo neměly naplňovat dané role nebo společenské konvence. Jde mnohem více o intimní (ale výbušné) drama, které je o to působivější, o co víc si necháme jeho postavy připustit k tělu. (19.01.2013)

Kostýmní, historický film, natočený podle povídky z cyklu Nikolaie Haitova o období tureckého jha v 17. století, je vystavěný na půdorysu baladického charakteru a příběhu o vraždě (a znásilnění) a osobní mstě. V souvisle napjaté, drsné a nepodbízivé atmosféře se krvavý příběh počne odvíjet jednoho dne, v němž turečtí mužové, opanující vesnici, přepadnou statek s bezbrannou matkou, po níž zůstane jen malá dcerka. Tu se zlomený otec rozhodne uchránit před obdobným osudem a v letech zrání ji v lesích vychová v udatného a schopného „muže“ – se schopností zabít (turecké viníky, ale i kozu, jejíž rohy poté využije při boji). Sled bojových akcí se přitom mísí s vývojem dívčina dospívání a procitání: častější slabost a stopy dívčí citlivosti brání v přímém plnění cesty za odplatou, k nelibosti otce. V naturalistickém, hudby prostém pojetí (zní pouze bezeslovná smutná píseň) ústí snímek skrze zamilované odloučení dcery od otce a znovuobjevení vlastní identity k vícenásobné smrtelné tragédii, přičemž závěrečný obraz svou monumentalitou dotváří sysifovskou bezvýchodnost údělu. (03.01.2013)

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)

V Bulharsku 17. storočia toho jeho obyvatelia veľa nenakecali. Pokiaľ mali potrebu sa pomstiť, vystačili si s citoslovciami v súboji. Pokiaľ sa zaľúbili, stačil veľavravný pohľad. Buďme radi, pretože ak by bol Andonov doslovný, jeho film by sa zmenil v melodrámu. Takto som mal radosť z toho, že som chápal a cítil, na čo postavy myslia a čo prežívajú. Ďaľším dôležitým faktorom kvality je nepredvídateľnosť filmu. Revenge subžáner má iný svoj klasický sujet, tu vyplývajú udalosti z vývoja postáv a nie zo scenáristického konštruktu. Či sa jedná o najlepší bulharský film netuším, podobné vyjadrenia ale majú hodnotu ocenení typu najkrajšia Bulharka. (07.11.2014)