Kozí roh

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Film z bulharských plání a lesov, ktorý aj mne trochu pripomenul Markétu Lazarovú. V oboch prípadoch ide o pomerne náročné sledovanie temného a drsného stredoveku v lyrickom spôsobe stvárnenia. Precízne tvorená atmosféra pomocou obrazu, titulnej hudby a pastiera so svojráznymi pokrikmi smerom k svojim ovciam, ma na začiatku veľmi upútala a aj cez pomalé tempo pomerne dokázala udržať pozornosť. Určite je tu silný príbeh o sirote-dievčati, ktoré po znásilnení svojej matky pastier vychováva ako chlapca a po rokoch sa postupne schyľuje k pomste a jednej opätovnej katastrofe. Ale celkovo asi film, ktorý mi raz úplne stačil. Podobný Bergmanov Prameň panny na mňa zapôsobil oveľa viac. (70%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (04.04.2019)

V Bulharsku 17. storočia toho jeho obyvatelia veľa nenakecali. Pokiaľ mali potrebu sa pomstiť, vystačili si s citoslovciami v súboji. Pokiaľ sa zaľúbili, stačil veľavravný pohľad. Buďme radi, pretože ak by bol Andonov doslovný, jeho film by sa zmenil v melodrámu. Takto som mal radosť z toho, že som chápal a cítil, na čo postavy myslia a čo prežívajú. Ďaľším dôležitým faktorom kvality je nepredvídateľnosť filmu. Revenge subžáner má iný svoj klasický sujet, tu vyplývajú udalosti z vývoja postáv a nie zo scenáristického konštruktu. Či sa jedná o najlepší bulharský film netuším, podobné vyjadrenia ale majú hodnotu ocenení typu najkrajšia Bulharka. (07.11.2014)

Kostýmní, historický film, natočený podle povídky z cyklu Nikolaie Haitova o období tureckého jha v 17. století, je vystavěný na půdorysu baladického charakteru a příběhu o vraždě (a znásilnění) a osobní mstě. V souvisle napjaté, drsné a nepodbízivé atmosféře se krvavý příběh počne odvíjet jednoho dne, v němž turečtí mužové, opanující vesnici, přepadnou statek s bezbrannou matkou, po níž zůstane jen malá dcerka. Tu se zlomený otec rozhodne uchránit před obdobným osudem a v letech zrání ji v lesích vychová v udatného a schopného „muže“ – se schopností zabít (turecké viníky, ale i kozu, jejíž rohy poté využije při boji). Sled bojových akcí se přitom mísí s vývojem dívčina dospívání a procitání: častější slabost a stopy dívčí citlivosti brání v přímém plnění cesty za odplatou, k nelibosti otce. V naturalistickém, hudby prostém pojetí (zní pouze bezeslovná smutná píseň) ústí snímek skrze zamilované odloučení dcery od otce a znovuobjevení vlastní identity k vícenásobné smrtelné tragédii, přičemž závěrečný obraz svou monumentalitou dotváří sysifovskou bezvýchodnost údělu. (03.01.2013)

Jeden z nejvýznamnějších a mezinárodně nejznámějších bulharských filmů natočil režisér Metodi Andonov jako svůj třetí celovečerní film podle předlohy spisovatele Nikolaie Haitova. Film, který svou poetikou syrovosti a baladickou krutostí, zachycující dávné časy zcela bez příkras, připomíná některé snímky Ingmara Bergmana či našeho Františka Vláčila, je vystavěn na půdorysu cesty za pomstou a odlišného názoru na ni - z pohledu otce, který celý svůj zbytek života zasvětil pomstě a dcery, ve které se přes drsnou mužskou výchovu začne projevovat nepotlačitelné ženství. Právě velmi vypjaté momenty konfliktů těchto dvou postav, navíc výtečně zahrané zejména živočišným Antonem Gorchevem, jsou možná nejpůsobivějšími a nejemocionálnějšími částmi Kozího rohu. (18.01.2013)