James Bond: Thunderball

V roce 1965 čtvrtý rok po sobě dorazila už čtvrtá bondovka, tentokráte bondovka Thunderball, která adaptovala přesně 9. knihu Iana Fleminga. Rozpočet opět narostl (tentokráte na 9 milionů dolarů), vrátil se režisér původních dvou filmů Terence Young a s ním se vrátila také záporná organizace SPECTRE, která si v rámci Goldfingera dala pauzu. A právě po vrcholném Goldfingerovi představuje Thunderball lehké vystřízlivění z toho jak může být James Bond strašně moc super, přesto Thunderball ale zůstává pořád velmi fajn akčním dobrodružstvím a zamrzí na něm jenom fakt, že patří do té slabší poloviny Conneryho bondovek. Thunderballu opět nedělá problém představit pořád neustále sympatického a charizmatického Seana Conneryho, který se už touto dobou prostě a jednoduše stal ryzím ztělesněním jako agenta Tajné služby jejího veličenstva ztvárnit. Conneryho charizma, stylovost při akčních sekvencí (po dobu natáčení se ani jednou nenechal zaskočit kaskadérem) a schopnost házet ze sebe suché hlášky je prostě i v rámci Thunderballu pořád parádní. Jenomže poté už následuje několik více či méně vyložených problémů. Terence Young je možná člověk, který pomohl Jamese Bonda v podobě první bondovky Dr. No nakopnout, Goldfinger v režii Guye Hamiltona byl ale ten svěží vítr, která série už u svého třetího filmu potřebovala a měla se vydat spíše cestou dalších sólových dobrodružství. Tady se ale do popředí vrací zmíněná organizace SPECTRE, čímž už je víceméně ze začátku jasné, že tahle šedá eminence v pozadí v rámci tohoto snímku jen tak nezmizí a především po Goldfingerovi a jeho neskutečně badass pohůnkovi Oddjovi přichází......... Emilio Largo. Emilio Largo AKA No. 2 je jeden z nejslabších bondovských protivníků v celé historii série. Nejde z něho téměř žádný respekt, Adolfo Celi v té roli nemá žádná charizma a celkově Thunderball i díky němu po předchozím Bondově dobrodružství působí jako slabý odkaz a spíš úkrok zpátky než krok dopředu. Čtvrté Bondovce nechybí stylové akční sekvence, překrásná výprava, velkolepý nádech, stylové gadgety od Q, krásné ženy nebo velmi dobrá úvodní píseň s krásnými stylovými úvodními titulky, přesto všechno je to ale skutečně slabší odvar Goldfingera a víceméně i slabší odvar Dr. No. Goldfinger bohužel svou zásadností zároveň vystavěl jistá klišé, která se následně opakovala od Thunderballu víceméně do roku 1985 a bohužel už u Thunderballu bylo vidět, že schéma ´´ další magor, který chce ovládnout nebo zničit svět totálně šíleným způsobem´´ nebude tak úplně fungovat věčně. Ani nová Bond Girl zde není tolik zajímavá, přesto je tu ale minimálně další super odkaz na Blofelda a i to je jeden z faktorů, proč odkazování na šedou eminencí v pozadí jsem pořád tak trochu schopen ignorovat. Kazí mi to ale dojem, který jsem vždy z Bondovky měl a to fakt, že se kdykoliv můžu podívat na jakýkoliv bondovský film, stačí mi jenom vysvětlený background v průběhu příběhu a přesto si nejslavnějšího agenta všech dob užiju, aniž bych musel zapínat mozek a dávat si do kontextu události předchozích či následujících částí, minimálně takhle dle mého názoru Bondovky fungovat nemají a stylový úkaz toho jak to může fungovat přinesla až o 40 let později Craigovská éra. Thunderball se musí ovšem cenit minimálně v rámci toho, že se odehrává z velké části pod vodou, což přineslo opravdu několik parádních vizuálních nápadů, přelomových akčních sekvencí a především úkaz, že je samotné natáčení akčních sekvencí pod vodou vůbec možné. To jsou jenom plusové body pro Thunderball, které ho od odhání od šedých vod průměru, přesto je ale tahle Bondovka právě díky tomuhle přece jen trochu více zapamatovatelná. Na něco co se bude více svou bravurní stránkou podobat Goldfingerovi jsme si ale museli počkat až na příště a to na Bondovku, která víceméně nedorazila rok po té předchozí, ale až 2 roky poté předchozí- Žiješ jenom dvakrát! (12.11.2020) (menej) (viac)