James Bond: Žiješ len dvakrát

Po masivním úspěchu podmořského Thunderballu se Bond definitivně vydal ke hvězdám, a to v přímém i přeneseném slova smyslu. Bondovští tátové Saltzman a Brocolli obměnili pro v pořadí již patý 007 film skoro celý tvůrčí tým – režisérskou sesli zaujal Lewis Gilbert, za kameru se postavil Freddie Young, držitel dvou Oscarů (za Lawrence z Arábie a Doktora Živaga), namísto byvších převážně "západních" lokací se příběh odehrává celý na Dálném východě... Výsledkem je plnokrevný skvost, který jsem jako malý kluk hltal se zatajeným dechem, nechal se unášet skvělou imaginací scénáře a výtečným vizuálním pojetím. Prostě esenciální diváckou manou všech bondovek, kterou se zde podařilo vykondenzovat v až magickou "čupršpiónskou" atmosféru. A magie funguje i po letech. Zmiňovat Conneryho virtuozitu je zbytečné, jen připomenu, jak se do ní začínají vkrádat sebeparodické tendence, které pak rozvedl Roger Moore. Akční scény jsou jedním slovem výtečném, zejména honička ve vrtulnících, podbarvená notoricky známou Bond theme, mě dodnes elektrizuje. Škoda, že střih občas sklouzavá do přílišné monotónnosti (patrné je to zejména v automobilových honičkách) a filmu ubírá na tempu. Lewis Gilbert není tak dobrý stylizátor jako Hamilton nebo Young, zato má pifku na davové scény – a ta v kráteru opravdu stojí za to a v klidu trumfne i obdobnou scénu z jeho pozdější bondovky Špion, který mě miloval. Jedinou hořkou kapkou je fakt, že po natočení páté bondovky se Connery ze série vytratil a vrátil se až po čtyřech letech a jednom Bondovi s Georgem Lazenbym... Jenže pak už to prostě nebylo ono. Zlatá éra conneryovek končí tímhle majstrštykem. (25.11.2004)

Všechna slova málo platná - až na Diamanty jsou věčné jsou všechny Conneryho bondovky za plný počet. Co má konkrétně tahle? V Žiješ jenom dvakrát je suverénně nejlepší bondovská píseň ze všech 22 filmů, tak trochu výjimečný je tenhle film i v tom, že se celý odehrává v Japonsku, mimo to má lahůdkového záporáka (Pleasanceův Blofeld je zkrátka ďábel - to jeho postupné poodhalování je už legendární), krásné dívky (i pokud neholdujete asiatkám) a senzační akční scény typu minivrtulník, rvačka s jedním a více Japonci, závěrečná monstrdavová šarvátka uvnitř vyhaslé sopky... a "polykání" vesmírných lodí stojí také za to. Potěšila mě mimo jiné restaurovaná verze tohohle snímku - obraz je, obzvlášť při úvodních vesmírných záběrech, doslova dechberoucí. Tohle tak vidět v kině! (26.04.2010)

007__č.5__Atraktivní prostředí exotického Japonska a krásný ústřední hudební motiv (vypůjčený" Robbie Williamsem v jeho úspěšném hitu Millenium). Ale akční sekvence jsou již notně nahlodány zubem času. Zakomponování v té době tak módního prvku ninjas (trénink v Ninja Academy) zde příliš nesedí, zvláště když ze svých bojových schopností zde v rozhodující bitce nepředvedou nic (pouze pif paf ze střelných zbraní). Hlavní záporák, muž č.1 organizace Spectre v podání Donalda Pleasence, který se zde mihne pouze v posledních dvaceti minutách, je spíše karikaturou a při přemrštěné závěrečné přestřelce s dobýváním velitelského můstku, který jakoby bondovce THE SPY WHO LOVED ME z oka vypadl, jsem si uvědomil, jak často se některé filmy s Jamesem Bondem podobají navzájem. (02.10.2005)

5. bondovka - Půjdu proti všem, když řeknu, že Žiješ jenom dvakrát je jedna z nejlepších bondovek. Scénář od naprosto nebondovského autora Roalda Dahla (Grinch, Karlík a továrna na čokoládu!!) je skvělý. Člověk by neřekl, že člověk živící se psaním černohumorných knížek pro děti uvede tak impozantně na scénu Ernsta Stavro Blofelda! Říkáte si "má už nějak moc scén než jindy, už se určitě objeví" ale stále nic. Až na konci to přijde. Osobně si neumím představit kdyby se po otočení křesla objevil ďábelský zašklebený Jan Werich. Zjizvený Donald Peasence byl určitě tou nejlepší možnou volbou. Ovšem zaujme, že je takřka o dvacet centimetrů menší než další Blofedové. Takže, nejen že prodělal plastické operace, ale rovněž prodloužení. Zločinecké mimkry jak maj bejt :-) Akční scény už někomu mohou připadat směšné, ale v té době letecké honičky lépe udělat nešly. Ale Dahl sem přinesl i dlaší prvek - co nejvíc nadsázky. Zde dosahuje vrcholu. Ninjové, velitelství MI6 v potopené lodi, velitelství SPECTRE v sopce, satelit kradoucí vesmírné lodě a podobné vychytávky. Snad jen pomalá střední část je škodou na kráse výborného dobrodružství. (26.07.2006)

Pátá bondovka patří k pětici mých nejoblíbenějších a nejlepších bondovek. Tak trochu sci-fi úlet (vždycky mě baví, jak technika Spectre mílovými kroky předběhla všechno ostatní a dokázala kamerou sledovat raketu v kosmu z bočního záběru!!!! - to je tak milý nelogický omyl, až je naprosto odpustitelný), naivní jako většina bondovek, ale mnohem akčnější než ta předchozí. Nevím proč, ale scény, kdy nějaký padouch má obrovské mega centrum, kde nesmyslně pobíhá spousta poskoků a hlas z amplionu jim co dvě vteřiny říká, co mají dělat (a další hlas to pak po něm ještě opakuje), se mi vždycky strašně líbily. Bond tady sice přišel o svůj hláškovací humor, ale je to prostě pořád starý dobrý Bond, který postupem času sice nabírá na humornosti/směšnosti, ale to ho dělá ještě zajímavějším. (24.08.2010)