Most

Ani při repríze mě nepřepadla chuť ke snížení původního hodnocení. Ne, že bych tvůrcům filmu neměl co vytknout, ale v tomto případě u mě jednoznačně zvítězil obsah nad formou. Obě části snímku měly to své; do poloviny se jednalo o tak bezstarostný život, jak to jen všudypřítomná válka dovolovala, došlo dokonce i na vcelku vtipné scény; ve druhé půli už nebylo na bezstarostnost ani humor místo. Německá sebereflexe vedla k natočení sice nenápadného ale o to silnějšího protiválečného filmu, v němž vede kombinace nešťastného sledu událostí, mladického zápalu a masové indoktrinace k jedinému možnému vyústění. Já se sice zajímám o historii (zvlášť o tu válečnou), ale nedělám to proto, abych se v soukromí tetelil nad úžasnými možnostmi, které válka přináší (možnost stát se hrdinou a vzorem, ukázat svou statečnost a získat slávu a respekt), s každou další informací se naopak utvrzuji v názoru, že je válka odporným svinstvem, v němž ideály hynou zároveň s potenciálním hrdinou v jeho vlastních sračkách. Protože z mého pohledu je válka jen prostředkem pro distribuci smrti a mrzačení ve velkém. A ti, kdo za ní stojí, si jen málokdy vpálí kulku do hlavy ve svém bunkru. / Poučení: Je obsaženo ve filmu. Výrazně. (13.07.2022)

Obrovské překvapení. Protiválečná záležitost jako hrom... Německo se hroutí pod pásy ruských a amerických tanků a ustupující jednotka wermachtu svěří ochranu jednoho z bezvýznamných mostů partě mladých pubescentů. Dostanou k tomu pár pušek a bednu pancerfaustů. Hoši věc berou velmi vážně a tak když se po poklidné noci v zátočině silnice vedoucí k mostu objeví první americký Sherman a za ním další, pustí se s obrněnci do boje. US obrněný průzkum by most i městečko v poklidu minul jako čisté a jel dál, avšak po zásahu dvou tanků se Amíci pustí do tvrdého boje s šetnáctiletým nepřítelem. Teprve teď chlapcům dochází co je to bolest a jaké je to umírat s vnitřnostmi kamaráda v rukách. Pozdě pochopí co je to skutečná krutost války. Jejich počáteční nadšení a u některých i fanatismus se rázem rozpíjí ve výbuších výstřelů z amerických obrněnců a řítících se budov jinak poklidného a wermachtu již zbaveného městečka. Toto procitnutí však přichází velmi pozdě... Nutno vidět! (28.07.2011)

První polovina je trochu nuda. Na obrátkách to nabere až někdy od chvíle, kdy je vyhlášen noční poplach a parta kamarádů jde teda opravdu do tý války, do který se všichni tak strašně těšili. Jenže já jsem očekával, že nastane aspoň u někoho změna v myšlení a v chování, že se třeba do tý války přestanou těšit. Ale ono to vypadá, že se jim ta válka strašně líbí. Můžou klidně utéct, ale oni zůstanou. A ještě jsou rádi, že můžou obětovat život za Hitlera a za Německo. Takže ve finále fandíte Američanům. A když ty německý mládežníci začnou postupně umírat, tak vám jich asi moc líto nebude. Vlastně jediná sympatická postava tam byl ten jejich učitel. Jinak nevim, do jaký míry se na tom podepsal dabing, ale přišlo mi, že herci dost přehrávaj. Tanky z dřevotřísky a náklaďáky vyrobený až někdy X let po válce ani nekomentuju. (17.10.2023)

Německo je u konce s dechem a válka se blíží nezadržitelně do Německé říše. Lidé se bojí, už nemají sílu bojovat a ani co k jídlu. Bojovná nálada odezněla a už se čeká jen na to nejhorší. Mladí kluci, plní ideálů a nadšení, otevírají ruce přicházející smrti. Jsou ideově naivní a válku berou jako zkoušku dospělosti - sice ještě ani nepolíbili dívku, ale už by chtěli bránit vlast a hrdině zabíjet. Při slově válka jim planou oči a nemohou se dočkat až budou moci ve jménu národa zabíjet, aby na ně byly matky patřičně hrdé. Nechápou své rodiče ani okolí, že se bojí umřít. Německý film bez příkras a bez zbytečné hrdosti ukazuje malé kluky, jak se ocitli ve válce. Najednou se klepou, pláčou a pocit strachu narůstá stále víc a víc. Chtěli by za maminkou a nechápou, že jejich představy o válce nejsou jako tvrdá realita. Zápletka obrany mostu je tragikomická a smutná hlavně díky boji dětí a dospělých. Zbytečné lidské oběti kvůli vymývání mozků a propagandě. Nemohl jsem se ubránit pocitu smutku při sledování tohoto dramatu právě kvůli obyčejnosti celého vyprávění. Žádné hrdinské superlativy, jen obyčejná smrt, strach a bláto. (25.08.2013)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)