Most

Zničující obžaloba války a především ideologie, která z mladých lidí dělá naivní beránky neuvědomující si závažnost války a hrozbu smrti. Ideologie je naznačena pouze v jediném dialogu (učitel a velitel) a jinak je ukázána skrze kontrast idealistických mladíků vůči dospělým (rodiče, učitelé, vojáci, nadřízení). Většinu filmu se stupňuje mrazivost, s níž se poukazuje na bezelstný idealismus hochů (od první konfrontace s válkou při výbuchu bomby přes přijetí povolávacích rozkazů až po zápal v první fázi obrany mostu), aby se v závěru ve scénách přímého boje o most stal krajně zneklidňujícím obrazem obludnosti války, kde doslova v okamžiku berou jakékoli ideály za své. (01.08.2009)

Tesne pred kapituláciou, keď je každému jasné, že je vojna prehratá, predsa len chápadlá propagandy s namiešanou dobrodružnou romantikou šestnásťročných študentov velí bojovať do posledného muža. Keď sa napokon premení v skutočnosť ich vytúžený vstup do ozajstnej vojny, ihneď pochopia nezmyselnosť konfliktu. Bernhard Wicki postupne dávkuje svoje myšlienky, dáva priestor na spoznanie charakterov a záverečnou cestou vojnovým peklom umocňuje celý príbeh. (10.03.2018)

Film by se dal charakterizovat jako "Strhující kontrast mezi dětmi idealisticky snícími O válce a hrůze dětí VE válce"... První půlka filmu se mi zdála až dětinská, filmařsky ne moc povedená, zato půlka druhá byla naprosto neuvěřitelná. Šestnáctiletí chlapci, vlastně ještě děti, prve idealisticky bájící o hrdosti, hrdinství a cti, postupně zachvacuje šílenství z probuzení se do kruté reality, když jsou bez jakéhokoliv výcviku povoláni bojovat za "vlast, vůdce a vaterland". Film ve své druhé půlce prochází radikální proměnou, která z něj dělá silný divácký zážitek. Dětští herci byli sice místy toporní a přehrávali, ale to naštěstí nezkazilo dojem z filmu jako celku. Zvláště bojové scény jsou na dobu vzniku zatraceně (a nemám jiné slovo) akční. Člověku musí přecházet mráz po zádech z vědomí, že se něco takového na konci války skutečně dělo. (05.07.2005)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

Tu je krásne vidno v čom bola Hitlerova demagógia nebezpečná. Vedela zmagoriť a strhnúť aj mladých ľudí, ktorým tak dokázala vziať aj posledné zvyšky zdravého rozumu a nahradiť ho smiešnou a hlúpou naivitou.... Námetom síce podobné ako napr. Na Západe nič nového (1979), avšak všetky verzie tohto Remarqueovho románu ponúkli lepšie dramatické spracovanie. Väčšina filmu si síce plynie v pocitoch tušenia blízkeho smutného konca a akejsi clivoty a nostalgie, avšak na jednotlivé postavy som sa nedokázal bližšie napojiť. V konečnom dôsledku mi bolo jedno ako to s nimi dopadne. Tá ich hlúpa naivita ma hrozne rozčuľovala, možno toho v tomto smere bolo až príliš, niekedy je menej viac. Alebo síce, ľudia v tej dobe boli naozaj tak hrozne naivní, tak to len odzrkadľovalo realitu. V tom prípade mi to len liezlo na nervy. Súhlasím však s názorom, že záverečné scény sú pamätihodné a na svoju dobu aj výborne akčne spracované, to treba uznať. Slabší nadpriemer. 70/100 (10.05.2017)