Fontána

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Nádherný film, ke kterému jsem se pohříchu dostal až po deseti letech... Úspěšně balancující mezi mainstreamem a artem, mezi rozmáchlou sci-fi a komorním melodramatem. Hudba Clinta Mansella je zase jednou fantastická, vizuál místy hraničí s kýčem, ovšem vzhledem ke snaze vyjádřit se k základním otázkám života je to vlastně adekvátní. Jackman mile překvapil a moje oblíbená Rachel Weisz ne, zahrála standardně skvěle. Co ale z Fontány dělá skutečné mistrovské dílo, je katarzní podání myšlenek, které přesahují standardní "láska všechno přemůže", když ukazují, že nepřemůže, ale že to nevadí. Boj se smrtí nelze vyhrát, ale k blížícímu se konci lze přistoupit i důstojně a s pokorou, což je tím největším vyjádřením lásky k odcházejícímu, jakého člověk může dosáhnout. A jestli film dokáže poutavou formou předat takovou myšlenku, tak už nevím, co bych měl od něj chtít víc. (05.06.2017)

Vizuální esej, audiovizuální vlnka romantického příběhu. Napsal bych sto krásných slov, abych se silně nedotkl Aronofskyho srdce, ALE vydal jsem se během jeho filmu na spletitou cestu, při které jsem nepodlehl tak naplno, abych se do toho dle snímku bezmezně zamiloval. Ale i tak mě Aronofsky dostal. (21.02.2012)

SMRT JE CESTOU K ÚCTĚ..... Film není o tom sednout si s přáteli a cpát se popcornem. Aronofsky provokuje a snaží se, aby každý záběr byl vyjímečný. Snaha ukázat - ,,zhmotnit" myšlenku je dovedena k dokonalosti. NAŠE TĚLA JSOU VĚZENÍ PRO NAŠE DUŠE. NAŠE KŮŽE A KREV JSOU ŽELEZNÉ MŘÍŽE VĚZENÍ. SMRT OSVOBOZUJE KAŽDOU DUŠI.... Herecké výkony H.Jackmana a R.Weisz - fantazie! Dva paralelní světy a snaha zastavit umírání. SMRT JAKO AKT STVOŘENÍ... Legenda, věčný život. NEBOJTE SE SMRTI ! Pro všechny, kteří film berou jako umění. (16.09.2007)

Formálně bych měl pár drobných výhrad (opravdu bylo nutné některé scény opakovat tolikrát?), ale jako celek magické a uhrančivé. I když se divák nedostane přes přesah a třeba si nedokáže vyložit jednotlivé myšlenky, přesto ho musí minimálně dostat silný herecký výkon Hugha Jackmana. Aronofsky je cvok, za 40 miliónů dolarů natočí duchovní zamyšlení se nad smyslem života, láskou a věčností. Příběh je druhořadý, jde především o formu a poselství. Závidím mu tu odvahu i talent, nezávidím mu postavení - bude sice jednou ve filmových kronikách, ale dost možná nebude mít za pár let na nájem... (02.03.2007)