Fontána

neuvěřitelně nádherný film. Zamyšlení nad podstatou života, jedné velké lásce a smrti podáno Aronofským tak dechberoucím způsobem, že jsem opravdu nedýchal. Dojemný film, který tu bude ještě po generace a vždy připomene, že občas se najdou i filmy, které nejsou jen pro zábavu, ale sdělují i něco hlubokého, něco, co se dotýká těch nejožhavějších otázek. Hugh Jackman svoji trojroli zahrál famózně, na konci a vlastně i po celou dobu jsem spolu s ním měl blízko k slzám. Krása, tento film určitě zůstane dlouho v mém srdci jako klenot, v myšlenkách nezapomenutelný a nesmrtelný. A to také díky Mansellovu mistrovskému soundtracku (Tree of Life a další kousky jsou neuvěřitelně dokonalé) (19.10.2008)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Nádherný artově usazený sci-fi film, nebo možná spíše filozofické zamýšlení se nad touhou po nesmrtelnosti, či prostě jen v podstatě žánrovými nánosy dovedně maskovaný film o síle lásky a ztrátě milované bytosti? Tím vším může být opus magnum amerického režiséra Darrena Aronofského. Úžasné vizuální zpracování tří dějových rovin (španělské minulosti, nemocniční přítomnosti a podivuhodné cesty vesmírem budoucnosti) je prostoupeno několika významovými styčnými plochami - mayskými mýty a věroukou, symbolem stromu, prstenu, mlhovinou Xibalba, knihou, jež píše Izzy... (a také možná i oběma hlavními postavami). Stejně tak třeba sérum ze stromu Natul Tortuosa, což byl starodávný strom z Guatemaly, z roviny přítomnosti se nápadně blíží míze stromu rostoucímu v mayské Fontáně mládí stejně jako míze stromu v budoucnosti. Aronofského pokus spojit jednotlivé fabule různých kultur hovořících o věčném životě a nesmrtelnosti geniálně rámuje současnou americkou civilizaci vzešlou jak z původních civilizací pohanských, tak i z nově příchozí civilizace křesťanské i civilizací dalších, a vlastně i dnešní globální svět (jde vlastně o obdobnou fabuli jako ve známém mýtu o Svatém Grálu a jemu předcházejících mýtech keltských, hinduistických a dalších...). Je to velmi složitá konstrukce a její akceptování chce jistou míru náklonnosti k vypravěčskému stylu režiséra. Pakliže ji ale budete mít, otevře se před vámi skutečná fontána fantazie, kreativnosti a jedinečné vizuality, která vám dovolí prožít cosi hodně nevšedního... (11.07.2007)

Ako sa Hugh Jackman naučil hrať a voňať fialky odspodu, alebo 90-minútová odpoveď na otázku, prečo nás fascinujú filmy. Pre mňa osobne jeden z najsilnejších diváckych zážitkov vôbec. Komentár píšem hodinu po odchode z kina a ešte stále mám zovreté hrdlo a premáham búrku pocitov, ktoré mi od prvého záberu filmu až do záverečných titulkov vháňali slzy do očí a spôsobovali vnútornú triašku. Už dávno som si nebol taký istý hodnotením 100%, pretože toto je po všetkých stránkach dokonalé filmové dielo. Príbeh sa originálnou formou vyjadruje k absolútne zásadným životným otázkam. Nie je ani prostoduchý, ani príliš komplikovaný a má pochopiteľnú, no nie prvoplánovú symboliku. A predovšetkým nepotrebuje dovysvetľovávať a chronologicky usporiadavať, treba ho len a len precítiť. Mne sa to podarilo aj vďaka úžasnej audiovizuálnej stránke, vynikajúcej hudbe a, čo ma prekvapilo najviac, výborným hereckým výkonom. Že dobre hrajú Rachel Weisz a Ellen Burstyn, to už je tak trochu štandard, ale oduševnený výkon Hugha Jackmana ma ohúril. Po jeho nemastnom-neslanom výkone v Dokonalom triku som si už myslel, že dokáže zahrať len vystrkovanie adamantiových pazúrov, ale to, čo predviedol vo Fontáne, by si zaslúžilo minimálne nomináciu na Oscara. Tlieskam a neviem sa dočkať opakovaných zhliadnutí. (11.06.2007)

Nádherný film, ke kterému jsem se pohříchu dostal až po deseti letech... Úspěšně balancující mezi mainstreamem a artem, mezi rozmáchlou sci-fi a komorním melodramatem. Hudba Clinta Mansella je zase jednou fantastická, vizuál místy hraničí s kýčem, ovšem vzhledem ke snaze vyjádřit se k základním otázkám života je to vlastně adekvátní. Jackman mile překvapil a moje oblíbená Rachel Weisz ne, zahrála standardně skvěle. Co ale z Fontány dělá skutečné mistrovské dílo, je katarzní podání myšlenek, které přesahují standardní "láska všechno přemůže", když ukazují, že nepřemůže, ale že to nevadí. Boj se smrtí nelze vyhrát, ale k blížícímu se konci lze přistoupit i důstojně a s pokorou, což je tím největším vyjádřením lásky k odcházejícímu, jakého člověk může dosáhnout. A jestli film dokáže poutavou formou předat takovou myšlenku, tak už nevím, co bych měl od něj chtít víc. (05.06.2017)