Dlouhé loučení

Robert Altman předkládá svůj osobitý a moderní pohled na klasickou postavu filmu-noir, Phila Marlowa (skvěle obsazený relaxovaný Elliott Gould) a rozčarování nad světem, v němž se za iluzí přátelství a důvěry schovává lež a manipulace. To vše podtrhuje vyloženě nihilistické finále, v němž Altman nechá jindy flegmatického hlavního hrdinu ukázat, zač je toho loket. Výborná atmosféra sedmdesátých let, zajímavé obsazení vedlejších rolí a dynamické dialogy, za mě parádní neo-noir. (27.05.2019)

Takhle to, milé děti, dopadne, když se zkušený režisér vztahových dramat pustí do artové verze drsné detektivky, jež by měla obsahovat tvrdé vtipné hlášky, a do hlavních rolí vybere divadelní herce včetně toho divadelního patosu (jo, mluvím o tom spisovateli Wadeovi, kterého měl najít). A protože nevím, jak celou tu věc uchopit, nechová se tam jediná, jediná postava normálně, všichni jen přehrávají, do toho cvičí nějaké holky nahoře bez jógu a drogovou meditaci, navštívíme vězení zevnitř, koukneme se dvakrát krátce do Mexika, a potom ty mořské vlny, lidičky! Ne, tohle s Chandlerem nemá nic společného, film mi přijde úchylný, a dokonce nakonec ani tu kočku, chudák, nenašel. Už to nechci vidět, ani náhodou. (28.12.2023)

S filmy Roberta Altmana obvykle nemívám problémy, i když nikam nespěchají a vyžadují trpělivost i cit pro detail. Svérázný Altmanův přístup k chandlerovské látce se ale z této zkušenosti vymyká. Nemám nic proti umístění příběhu do jiné časové roviny, dokonce by mi nevadilo, kdyby se děj odehrával v současnosti. Nic bych si nedělal ani z jistých úprav charakterů a děje - kdybych neměl pocit, že Altman román důkladně vykostil a Marlowovu postavu obrátil naruby. Z tvrdého cynického detektiva trousícího suché hlášky se stalo stvoření podobné postavám z dílny Woody Allena - ovšem narozdíl od nich vybavené výrazně menší mírou nadhledu. Okouzlení z atmosféry sedmdesátek nesdílím, Altman ke své aktualizaci používá povrchní odkazy a tomu, čím disponuje řekněme Skrytá vada od Paula Thomase Andersona, kde na vás 70. léta neřvou jen ženskými účesy a outfitem, ale všemi rozpory té doby, se ani nepřibližuje. Dlouhé loučení není žánrová parodie, ale není to ani film, kterému byste mohli věřit. Altmanovy filmy mě obvykle nenudí, u Dlouhého loučení jsem délku opravdu nepříjemně vnímal. Nemám problémy s motivacemi postav, ale způsob jejich naplňování je nefunkční a nedůvěryhodný. Celkový dojem: 45 %. (10.07.2019)

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)