Dlouhé loučení

Loučení s Lennoxem je pro mě osobně asi nejlepší Chandlerův román. S předlohou si tvůrci poradili poměrně hodně svérázně. V podstatě úplně ignorují ono podivné melancholické přátelství mezi Marlowem a Lennoxem, které je pro román klíčové a dodává ději ten správný náboj. Stejně tak je vše ostatní hodně pozměněné, zjednodušené nebo úplně vynechané a na druhou stranu se objevují nové prvky (např. Marlowova kočka, jeho sousedky a celá ta zápletka s kufrem peněz). Na jednu stranu to všechno byl pro mě trochu šok, ale na druhou stranu si říkám, že to vlastně neškodilo. Koukal jsem zkrátka na sedmdesátkovou detektivku, která díky radikálním změnám ve scénáři překvapovala i v tom hlavním rozuzlení. (14.06.2014)

Dlouhé to bylo opravdu dost, asi to chtělo malý kousek z té délky ubrat (ačkoliv pomalé tempo s vymazlenou atmosférou jsem si zde vychutnával) a ústřední „femme fatale“ bych si přál určitě o něco charismatičtější, asi i ta absence alespoň jedné další sympatické postavy vedle hlavního hrdiny mi tu vedle přepálené délky brání k vyššímu hodnocení... ale jinak jsem si Dlouhé loučení užil hodně, sedlo mi to do noty. Elliota Goulda jsem si oblíbil již díky Tichému společníkovi a v zdejší roli klasického detektiva opět exceluje svým osobitým hereckým umem, silným charismatem a k tomu navíc s neodolatelným cynismem střílí jednu suchou hlášku za druhou. Krásná atmosféra protkaná melancholií, působivě dotvářena tklivou Williamsovou hudbou, rozptýlená uprostřed neustále pronikajícího kouře z cigaret osamělého detektiva tvoří vskutku též velmi chutnou ingredienci této komorní psychologické detektivky, v níž o ten banální případ vlastně zdaleka tolik nejde... [80%] (17.03.2022)

Bezpochyb nejlepsi film Roberta Altmana. Elliot Gould je v roli Philipa Marlowa geniální, připaluju si jednu od druhé, pomalu proplouvá dějem a flegmaticky chrlí hlášky a svoje "Its okey with me ..." řiká se stejnou kadencí jako odhazuje vyškrtané zápalky. Tohle není film pro každého, ale pokud máte rádi pomalé kriminálky, tohle vás dostane. A Arnold Schwarzenegger tu hraje roli kníratého bouchače, neskutečné natěšeného uštědřit Marloweovi lekci, což mu nakonec nevýjde ... (12.08.2007)

Jak se skládá vítězná sestava: námět - Raymond Chandler, režie - Robert Altman, kamera - Vilmos Zsigmond, hudba - John Williams. Když přihodíte Elliotta Goulda coby asi nejlepšího představitele Philipa Marlowa od dob Velkého spánku, tak máte stylovou detektivku americké drsné školy, jako když vyšije. Z dnešního phledu pobaví i pár štěků tak malých, že jejich představitelé ani nebyli uvedeni v titulcích (spoluvězeň David Carradine a zejména gorila Arnold Schwarzenegger). 90% (20.01.2011)

Altman ve své podvratné adaptaci klasického noiru Raymonda Chandlera přesazuje dějiště ze (zdánlivě) vizuálně i hodnotově černobílých 40. let do raných sedmdesátek s jejich křiklavostí, mnohoznačností, paranoiou a sebestředností. Z ikonického soukromého očka Philipa Marlowa se tak stává anachronismus proplouvající prostředím, do kterého vědomě nezapadá. Na Atmanově "Dlouhém loučení" bývá vyzdvihováno, že vyobrazuje dobové Los Angeles. Jenže se navzdory mnohým postavám z různorodých kruhů nejedná o ekvivalent režisérových vrcholných fresek typu "Nashville" ani o okatě absurdní sebereflexivní frašku jako "Brewster McCloud". Tady je vše podřízeno nabourávání konvencí a odhalování nepatřičnosti filmové "reality" hollywoodských produkcí. Marlowe tedy není pouze zástupcem přežitých hodnot, ale navíc i relativně pasivní a nevědoucí figurkou ve hrách a zájmech okolních postav. Ještě než zazní závěrečná zesměšňující odrhovačka "Hooray for Hollywood", která definitivně podtrhne židli jakékoli noirové zasmušilosti, prošpikovává Altman vyprávění řadou dalších zcizujících elementů - počínaje imitátorským vrátným přes všemožné další nepatřičně se chovající žánrové postavičky až po titulní song, který se do filmu vkrádá v různorodých aranžích a za roztodivných diegetických okolností. Nekonvenční uchopení se projevuje také v bravurně originální kameře, která zásadně zůstává v pohybu a spolu s inscenací a improvizací jednotlivých scén na sebe často strhává pozornost. To vytváří nejen nápadité a neotřele řešené záběry, ale také definitivně bourá základní pravidlo klasického Hollywoodu, že film nemá na sebe upozorňovat a nesmí diváky vytrhávat z vlastní budované iluze. Altman coby solitér a paličatě osobitý tvůrce se tu s velkolepou poťouchlostí ostentativně rozloučil s konvencemi studiových produkcí, a to navíc na prostoru studiové celovečerní zakázky. Když na tuto hru divák přistoupí, skýtá "Dlouhé loučení" spoustu nenápadně groteskně vychýlené a v jádru ryze anti-divácké metažánrové zábavy. (12.02.2023)