Radúz a Mahulena

Scénické zpracování Zeyerova dramatu (v Národním divadle premiéra v dubnu 1898) na motivy slovenské pohádky o lásce, která je schopna zvítězit nad nenávistí a smrtí. Poutavá filmová adaptace je zajímavá secesním zobrazením barev, řadou vynikajících hereckých výkonů a v neposlední řadě hudbou J. Suka, která dokonale podmalovává atmosféru celého příběhu. (27.11.2009)

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)

Krásná poetická středověká balada. Z pohádky to má sice prince, princezny, království a kouzla. Ale nevím, které dítě by zhlédlo celý tento snímek. Velkým plusem jsou herecké výkony a krásné exteriéry. Film, nebo spíše zfilmovaná báseň, má spoustu velmi silných chvil. Atmosféra by se dala krájet a texty postav jsou líbezně pronášeny. Není třeba velkých triků, není třeba mnohých peněz, aby vznikl velký film. (13.04.2009)

Nádherné filmové zpracování Jiřího Weigla. To vše podtrženo Janem Třískou a Magdou Vašáryovou, Jaroslava Adamová to byla třešnička na dortu. Krásná výprava a impresionistické vyprávění celého příběhu. Po všech stránkách velice vydařené dílo, které se řadí ke zlatému fondu Československé kinematografie. (28.12.2022)

Renesančně stylizovaný plakát dost přesně vystihuje zaměření i směřování pozoruhodného dramatického filmového díla. Snaha být moderní a přitom dodržovat dobové vymezení tématu, jež samo bylo do značné míry rovněž adaptací starší tuším Němcové stejnojmenné pohádky, vytěžené z jejích slovenských sběrů, je příjemným kontrastem oproti uřvaným křečovitým modernizacím např. některých shakespearovských divadelních inscenací, v nichž to hřmí motory a niternou prázdnotou takto ztvárňovaného obsahu kamsi do ztracena diváckého zoufalství, rozhořčení i lítosti. Zeyer je nedoceňovaným mágem více moderní než probuzenecké čeké krásné literatury a tam, kde měl zvlášť šťastnou ruku, je to také znát. Spolu s PRINCEM BAJAJOU vznikl tehdy zajímavý diptych, který netrhal na kusy tehdy jako kýč zatracovanou secesi a přitom zachoval i vlastnosti a poetiku tématického archetypu Němcové. Trojí vrstva trochu romantické, trochu civilní a asi relativně nejvíce secesní příměsi byla podpořena invenčními kreacemi Vášáryové mladší a Třískovou i standardními výkony dalších hvězdných protagonistů naší tehdejší Thálie (Medřická, Menšík, Adamíra, Ráž, Brousek nst.). To, co se dnes jeví jako drhnutí, je jen vynalézavost a přiměřená úcta k až "ctihodným" (úvozovky proto, že dnes to slovo je přinejlepším neobvyklé, pokud se nejeví jako vysloveně "pošahané", češtěji výstřední) předlohám. Soudím, že v obém tvůrci přesáhli svou dobovou limitaci a vstoupili na nadčasový pomyslný český Parnassos. (Asi také proto jim zůstávají zavřena dvířka zvaná DVD.) (24.03.2008)