Jak tvrdí Pereira

Předposlední film Marcella Mastroianniho a snímek, v němž jeho postava a jeho herectví naprosto dominuje. Klasické antifašistické téma muže, který se nestaral, dokud k tomu nebyl přiměn osobní ztrátou. Z galerie snímků tohoto zaměření ještě poměrně naivní, formou však jeden z nejlepších. Důležitou složkou filmu je hudba Ennia Morriconeho, filosofický podtext (dostane se i na poměr Claudela, Mauriaca či Bernanose k francistickému režimu), jenž je výrazně podtržen zvláštní koupací scénou. Nezklamal ani doktor Daniela Auteuila, ale Sostiene Pereira je pro mě především dalším výrazným připomenutím toho, co vše měl evropský film v postavě Marcella Mastroianniho. (20.10.2005)

Vůbec to není o politice. Ale o tom že darmo je někdo jen pasivním členem té společnosti, měnící se prostředí někdy NUTÍ člověka přehodnotit své myšlení. Staneme se jinými lidmi. Ne vždy lepšími, ale jsme k té změně donuceni. ...Perfektní Mastroianni, film ale jen vlažně se rozjíždí, chybí taky víc z toho herectví od ostatních. 4/5 (24.05.2014)

Skvělá kniha Antonia Tabucchiho se podle mě příliš ke zfilmování nehodí, protože je většinou úvahová než dějová. Tvůrci ale asi vycítili, jak velkou příležitost poskytuje hlavní postava herci, jako byl Mastroianni. Pereira patří k jeho nejcivilnějším výkonům a stejně tak uměřený a civilní je i film samotný, tím spíše ale vynikne obrat v Pereirově chování. Daniel Auteuil neměl velkou roli, ale když byl ve scénách spolu s Mastroiannim, jako by si odcházející evropská kinematografie 20. století podávala ruku s novou nastupující skrze dva nejlepší evropské herce svých generací. Uvažoval jsem o pěti hvězdičkách, nakonec dávám 4. To, co z knihy mohlo být do filmu převedeno se však tvůrcům převést podařilo. (15.03.2010)

Nejcennější na snímku je přítomnost legendy italské kinematografie Marcella Mastroianniho, pro kterého role stařičkého redaktora Pereiry byla důstojným loučením s jeho dlouhou hereckou kariérou. Pohled na jeho neustále se třesoucí ruce svědčí o tom, že jeho zdravotní stav v té době už nebyl nejlepší. Před kamerou se sešel z dalším významným hercem Denielem Auteuilem, pro kterého naopak role Pereirova společníka a lékaře byla jednou z met na cestě za úspěchem. Jde o celkem oceňovaný film, který mi ale přišel až příliš komorní, jednoduše řečeno poněkud nudný. Svou daň si vybrala i vyhraněně levicové vyznění filmu. Na něj pochopitelně mají tvůrci plné právo, konec konců téměř s jistotou odpovídá literární předloze, kterou jsem nečetl, a navíc Salazarovo konzervativně autoritářské Portugalsko opravdu mělo řadu odpudivých rysů a bylo spojencem nacistického Německa, jenže ona proklamovaná levicovost je takového ražení, že by film přesně tak, jak je natočen, mohl vzniknout v Sovětském svazu nebo jeho satelitech v 80. letech. Ono nadšení mladých revolucionářů pro Sovětský svaz je takové jednorozměrné a zdaleka neodpovídá složité situaci oné doby. Vždyť v době, kdy se příběh odehrává, bylo po moskevských procesech a v Sovětském svazu tehdy vrcholily masové čistky a bujel systém táborů gulag. No a v sousedním Španělsku si snaha Sovětského svazu dostat pod kontrolu republikánské hnutí vyžádala podobně tragické čistky mezi anarchisty a dalšími složkami republikánského hnutí. Snímek je příběhem nepolitického intelektuála, který se pod tlakem událostí kolem sebe stane politicky uvědomělým odpůrcem režimu. Celkový dojem: 45 %. (17.05.2010)

Tento film stojí a padá s halvní rolí Marcella Mastroianniho, který jednoznačně dominuje, jakožto o politiku se nestarající starý novinář píšící do provládních novin v literární rubrice. Ten film má hlavu a patu, potíž je ale v tom, co v tomto prostru chybí. Ani Mastroianni nedokázal utáhnout všechno, a tak se morálně apelující příběh bohužel poněkud rozdrobil na menší kousky, čímž ztratil na síle. (07.01.2011)