MASH film

Jak mě seriál celé mládí bezmezně bavil, tak musím nyní uznat, že oproti filmu je jeho humor velice prvoplánovitý. altman nechává vše vyznít do ztracena, pointy jsou nenápadné, dialogy se překrývají až do nesrozumitelnosti (což je obecně u altmana dost problém pro neangličtináře, protože do titulků se to nenacpe), a absurdita graduje. Leitmotiv s textem "That suicide is painless" je v groteskně nereálné scéně sebevraždy naprosto odzbrojující... (02.07.2009)

Jediné, co nechápu, je, že po takovém filmu mohl vzniknout naprosto geniální seriál. V celém snímku se vyskytují asi tak tři, čtyři dobré vtipy, kterým se dá zasmát. Na válku film reaguje jen okrajově, to znamená, že kdyby se děj odehrával v nemocnici, která nemá peníze a postavy byly jen přeneseny, vyjde to nastejno. Filmové charaktery jsou ploché a působí nevěrohodně (včetně medika, který se rozpláče, když mu Frank Burns řekne, že zabil pacienta.) Pokud chtěli tvůrci zobrazit rychlý přísun raněných, to docela vyšlo, horší to bylo s operacemi na sálech, které probíhaly v docela poklidném tempu. Knihu už jsem četl. Richard Hooker napsal mnoho dalších knih o MASHi v Londýně, Paříži, v New Orleansu atd. atd., vše je takové povrchní a rychlé, takže atmosféru knih se snímku vystihnout podařilo. Film mám za sebou, takže se vracím k seriálu... Půl hvězdičky bych dal za tu píseň. P.S. V jednom dokumentu o Robertu Altmanovi jsem z jeho úst slyšel, že seriál je propagandou. Chudák asi vůbec netušil, že točil film podle knihy, jejíž autor byl ZASTÁNCEM války v Koreji. (09.08.2002)

Film, ze kterého rozhodně NEvychází jeden z nějlepších seriálů v historii. Film, který kritizuje válku a všechny idioty v ní, i ty vtipné a relativně kladné. Otázka, zda může být bezohledná šikana pitomců vykoupena záchranou života zubaře s "nejslavnějším vrtákem v Korei", je nasnadě. Nemůže. Ale tady tak nějak funguje, že i když nemá člověk hlavní hrdiny rád, film se mu právě pro ten bezbřehý hnus líbí. (18.05.2013)

V MASHi Roberta Altmana jsou poprvé představeny osudy slavné televizní polní nemocnice, při jejíž pokračováních ve volně navazujícím kultovním seriálu se v USA vylidňovaly ulice a každá nová premiéra byla malá televizní událost (to píši při vědomí kontextu obrovského amerického televizního trhu). Nelze totiž přehlédnout dobu, kdy se Altmanův film i pozdější stejnojmenný seriál natáčel - Amerika byla právě uprostřed ožehavého válečného konfliktu ve Vietnamu. Není se proto čemu divit, že osudy polní nemocnice MASH z předcházející války v Korei byly více než aktuální... Jestliže jsem výše zmínil pozdější slavný seriál, je nutno se také zastavit u několika nepřehlédnutelných rozdílů mezi těmito dvěma audiovizuálními fenomény - zatímco Robert Altman zdůrazňuje spíše čistě antiválečný rozměr svého snímku s akcentem na humornou absurditu válečného konfliktu, tvůrci seriálu se přiklánějí spíše k absurdně-humornému rozměru války a svůj záměr odrážejí v žánrovém posunu k sitcomu. Tato forma je pak jistě divácky snáze akceptovatelná, proto ten obrovský divácký ohlas seriálu. Altman jde cestou náročnější a v řetězení absurdit někdy připomíná filmovou Hlavu XXII. Jeho film skutečně není tak humorný jako seriál. Přesto styčných ploch bychom našli hned několik - ve filmu je iniciována většina postav, které známe ze seriálu (pouze Radara však hraje stejný herec...), proti absurditě válečné mašinerie je postaven lidský přístup hlavních hrdinů v opozici k vojenskou subordinaci vyznávajícím Franku Burnsovi a vrchní sestře O'Houlihanové (zde s přezdívkou Hrma) - Frank Burns tu ještě není tak zkarikován a jeho postava je více charakterní (dá-li se to v jeho případě napsat :-)) a mnohovrstevnatější atd. V obou případech si však MASH zachovává to nejpodstatnější ze své literární předlohy - Je to manifest proti nesmyslnosti války. A jako takový bychom ho měli i vnímat... Podobné filmy a seriály: M.A.S.H. (TV seriál) , Jak jsem vyhrál válku, Hlava 22, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (27.11.2008)

Skvělý film, výborně komponovaný, s působivou hudbou a věrohodným hereckým obsazením. Jistě je možno porovnávat jej se seriálem (ten ostatně patří k mým nejoblíbenějším), ale přeci jen jsou to různé žánry a širší škála témat, větší počet perspektiv, emocí a nálad u seriálu (umožněný pochopitelně jeho rozsahem) je ve filmu nahrazen větší sevřeností, expresivitou a nekonvenčností, která byla naopak v seriálu vzhledem k předpokládanému „rodinnému“ publiku potlačena. Pakliže by tedy takové porovnání vyústilo ve vyzdvižení některého z nich, nevyjádřilo by jeho vyšší hodnotu (či její dojem), ale spíše by poodhalilo divákův vkus. (10.10.2009)