Desať malých černoškov

Taťjana Drubič je pre mňa herecký zjav tohto filmu na takej úrovni, že sa divím, že nehrala vo viacerých lepších a známejších filmoch. Film ako taký ponúka len málo mysteriozity, viac sa reční o nezmysloch, teda aspoň pre mňa o nezmysloch. Tiež paradoxné, že Sovieti toto neskúsili narozdiel od iných filmov umiestniť do svojho prostredia a kultúry, myslím, že kvôli toľkým vrahom aj poznám odpoveď prečo nie alebo minimálne prečo nad tým ani neuvažovali. Záverečné slová ma nadchli, aj keď neviem, či v dobrom alebo zlom, skrátka šokovali, aj keď toto slovo nerád používam. Avšak tie myšlienky, či reči, už si nepamätám, na záver, ktorými k tomu prišlo v tej rekapitulácii pre divákov, sú pre mňa trochu nepochopiteľné. Hľadanie vraha vo vlaku s Poirotom mi prišlo zaujímavejšie než toto dejovo, motívmi, príbehmi, konverzáciami a podobne, ale zlý film to nie je, avšak iba taká kriminalistická zaujímavosť. (20.03.2015)

Dlouho se mi nestalo, že bych se po zhlédnutí nějakého filmu večer bála doma v bytě. Ale toto sovětské zpracování slavné detektivky má takovou atmosféru tajemna, strachu a bezvýchodna, že nelze s jeho závěrem jen tak vydechnout a přeladit do pocitu bezpečí, kdy by vás ani nenapadlo lekat se vlastního stínu či zaskřípění dveří. (02.01.2013)

Takhle by podle mě měla vypadat adaptace, která jednak vzdává hold předloze, ale nebojí se určité části téhle hry na kočku a na myš inovovat, aby byla aktuální i v dnešní době. Atmosférou nejtemnější zpracování, scénáristicky nejvíce uvědomělé (i když neshazuju žádnou z "velkých" verzí, snad až na tu z roku 1974) a herecky naštěstí kompaktní a vyrovnané. Musím uznat, že když jsem kdysi dávno četl předlohu, Černochův ostrov jsem si představoval přesně tak, jak je prezentován tady - tedy žádné idylické panství u pláže, jako tomu bylo v původní filmové verzi, nýbrž deprimující chladný dům na vrcholu skalního převisu, ze kterého jde hrůza už tehdy, když se člověk podívá z okna. Všechny mnou viděné verze jsem hanil za to, že se drží předlohy jen velmi volně, a že mají jiný, optimističtější a pro většinu diváků i stravitelnější závěr. Tady je k mé spokojenosti takřka všechno tip ťop, ale protože jsem zřejmě nevděčník, i zde mi něco brání v udělení plného počtu hvězd. Oceňuju, že postavy jdou skutečně do hloubky díky chytrému užívání flashbacků. Kniha je ale přeci jen trochu jiné médium a její práce s osobností jednotlivých charakterů je do určité míry záležitostí vlastní představivosti a preferencí, což je - minimálně v tomto případě - rozhodně mnohem víc vzrušující, než když nám někdo předkládá svou vlastní vizi. I přes některá hlušší místa si ale myslím, že z téhle verze by měla radost i samotná Agatha (až na tu otřesnou ruštinu : )). (23.02.2011)

Asi jedna z nejrafinovanějších a nejneobvyklejších zápletek od první dámy detektivek. Vzpomínám si, že při četbě jsem se kdysi ve dvanácti třinácti cítil pointou trochu podvedený a v příběhu mi navíc scházela ústřední postava detektiva. Ale s odstupem času naopak na 'černoušcích' tuhle jejich netradičnost a originalitu oceňuju. Komorní sovětské zpracování ze sedmaosmdesátého se mi hodně hodně líbilo. Ruští herci sice možná občas trochu 'divadelně' přehrávají, jak u nich bývalo obvyklé, ale o nějaké grotesce či frašce nemůže být řeči, děj je dostatečně vážný i napínavý. A jestli se vám bude zdát jednání postav (hlavně ke konci) nelogické a nepochopitelné, pak za to nemůže zpracování, ale předloha. Mimochodem dost by mě zajímalo, jak režie zmákla jednu ze závěrečných scén na molu mezi skalisky v divokém mořském příboji. Vypadalo to, že při ní šlo jednomu herci docela o kejhák. (16.04.2017)

Místo promyšlené hry kočky s myší klade tahle sovětská verze důraz na pocity viny. Psychologický exkurz od thrilleru však ve výsledku ničemu neškodí. Pomalé propadání postav do beznaděje a uvědomování si vlastní nelidskosti dává černouškům příjemně depresivní tvář. Celkově dobrý dojem mi však pokazila přece jen nižší míra rafinovanosti v provedení jednotlivých vražd či spíš jejich provádění, tedy ne jak, to bylo dáno předlohou, ale jak jak, což znamená, zda se to takhle vůbec mohlo odehrát, aniž by byl pachatel odhalen. Do rozborů o jak jak jak už se pouštět nehodlám, to jsem přijal jako fakt. Závěrem bych už jen rád vyzvedl ňadro Taťjany Drubičové, jenž se nějakým nedopatřením, navíc v roce 1987 a v sovětském filmu, odhalilo. Bylo odvážné! (25.01.2017)