Desať malých černoškov

Asi jedna z nejrafinovanějších a nejneobvyklejších zápletek od první dámy detektivek. Vzpomínám si, že při četbě jsem se kdysi ve dvanácti třinácti cítil pointou trochu podvedený a v příběhu mi navíc scházela ústřední postava detektiva. Ale s odstupem času naopak na 'černoušcích' tuhle jejich netradičnost a originalitu oceňuju. Komorní sovětské zpracování ze sedmaosmdesátého se mi hodně hodně líbilo. Ruští herci sice možná občas trochu 'divadelně' přehrávají, jak u nich bývalo obvyklé, ale o nějaké grotesce či frašce nemůže být řeči, děj je dostatečně vážný i napínavý. A jestli se vám bude zdát jednání postav (hlavně ke konci) nelogické a nepochopitelné, pak za to nemůže zpracování, ale předloha. Mimochodem dost by mě zajímalo, jak režie zmákla jednu ze závěrečných scén na molu mezi skalisky v divokém mořském příboji. Vypadalo to, že při ní šlo jednomu herci docela o kejhák. (16.04.2017)

Díky vynikajícímu dabingu z ještě téhož roku (Zahajský, Moravec, Sejk, Cupák, Krbová, Županič a další) velmi velmi dobré. Přesto je u mě výš Pollockova adaptace, se známějšími herci a přeci jen zajímavějším koncem (nejsem čtenář A.CH., takže je mi putna, jak moc se filmaři drží nebo nedrží předlohy). (01.12.2012)

Nepatřím k většině čtenářů knihy Agathy Christie, která považuje za měřítko kvality adaptace "věrnost předloze" nebo "ten správný konec". S dílčími změnami ve starších verzích jsem neměl zásadní problém a jejich odlišné konce podle mě dobře zapadaly do zvolené dramaturgie a žánrových odchylek. Jedna část mého já dokonce doufá, že jednou spatří nějakou rabiátskou verzi 10 malých černoušků, kde vrahem bude někdo úplně jiný - předloha to podle mě umožňuje. :-) Nicméně sovětská verze se uctivě drží Agathy Christie a musím uznat, že se velmi povedla. Z dosud viděných adaptací má tato nejpůsobivější lokace. Dům, do něhož jsou budoucí oběti vlákány, je vratce umístěn na samý vrchol skály a budí dojem, že každou chvíli dostane mořskou nemoc z ohlušujícího příboje a zlomyslného chechotu racků a v mdlobách se zřítí do vln. Postavy mají daleko k žoviálním typům ze starších verzí. V domě se sejde 10 neproniknutelných tváří hráčů pokeru a teprve vlivem houstnoucí paranoidní atmosféry začnou jednotlivé charaktery odkrývat svůj strach a zranitelnost. Třebaže je mi velmi sympatická komediální interpretace Reného Claira i romaticko-strašidelná George Pollocka, ruským filmařům se zase nejlépe podařilo prodat vnitřní život jenotlivých postav; tedy to, co nezazní v dialozích, co nelze snadno zdramatizovat a co kniha přibližovala autorským vyprávěním - jejich svědomí, obtěžkané dávnými hříchy. Film to řeší prostým způsobem - ukazuje výmluvné němé flashbacky. Další rafinovaností je nenápadná, ale dobře promyšlená práce kamery, která děj snímá často ze vzdálenosti "na doslech" (jakoby postavy neustále někdo zpovzdálí pozoroval) a jindy se nepatrně hýbe v jinak statických záběrech po směru toho, kdo právě mluví (jakoby kamera byla jednou z postav). Takhle prostě a účinně film přenáší na diváka znepokojivou perspektivu samotných "černoušků" - jsou pozorovateli i pozorovanými, vyšetřovateli i podezřelými, možnými oběťmi i vrahy. Opravdu dlouho jsem si myslel, že tohle bude stoprocentní film. A i když mu dávám 5*, musím říct, že s přibývajícími minutami mi malinko vadilo, že se scénář bojí výrazněji odchýlit od předlohy. Výborně si sice poradil s jednou nástrahou (mají-li vraždy charakter jakéhosi ustáleného rituálu, jak zas a znovu nacházet nové způsoby ztvárnění opakované situace?), velmi dobře s druhou (narozdíl od starších verzí jsou postavy rovnoměrně aktivní, bez ohledu na to, jak dlouhý čas je jim vyměřen), ale nějaká hlušina mezi jednotlivými vraždami přece jen zůstala a IMHO by tempu filmu i jeho emocionálnímu vrcholu prospělo ho tak o 20-30 minut zkrátit. Jinak je to čistá práce. 90% (23.02.2011)

Místo promyšlené hry kočky s myší klade tahle sovětská verze důraz na pocity viny. Psychologický exkurz od thrilleru však ve výsledku ničemu neškodí. Pomalé propadání postav do beznaděje a uvědomování si vlastní nelidskosti dává černouškům příjemně depresivní tvář. Celkově dobrý dojem mi však pokazila přece jen nižší míra rafinovanosti v provedení jednotlivých vražd či spíš jejich provádění, tedy ne jak, to bylo dáno předlohou, ale jak jak, což znamená, zda se to takhle vůbec mohlo odehrát, aniž by byl pachatel odhalen. Do rozborů o jak jak jak už se pouštět nehodlám, to jsem přijal jako fakt. Závěrem bych už jen rád vyzvedl ňadro Taťjany Drubičové, jenž se nějakým nedopatřením, navíc v roce 1987 a v sovětském filmu, odhalilo. Bylo odvážné! (25.01.2017)

Taťjana Drubič je pre mňa herecký zjav tohto filmu na takej úrovni, že sa divím, že nehrala vo viacerých lepších a známejších filmoch. Film ako taký ponúka len málo mysteriozity, viac sa reční o nezmysloch, teda aspoň pre mňa o nezmysloch. Tiež paradoxné, že Sovieti toto neskúsili narozdiel od iných filmov umiestniť do svojho prostredia a kultúry, myslím, že kvôli toľkým vrahom aj poznám odpoveď prečo nie alebo minimálne prečo nad tým ani neuvažovali. Záverečné slová ma nadchli, aj keď neviem, či v dobrom alebo zlom, skrátka šokovali, aj keď toto slovo nerád používam. Avšak tie myšlienky, či reči, už si nepamätám, na záver, ktorými k tomu prišlo v tej rekapitulácii pre divákov, sú pre mňa trochu nepochopiteľné. Hľadanie vraha vo vlaku s Poirotom mi prišlo zaujímavejšie než toto dejovo, motívmi, príbehmi, konverzáciami a podobne, ale zlý film to nie je, avšak iba taká kriminalistická zaujímavosť. (20.03.2015)