Anatómia pádu

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Začína to ako nejaká zmiešanina detektívky od Agathy Christie a thrilleru od Hitchcocka, z toho som sa náramne tešil. Ten pocit sa ale postupne vytráca ako intimita v klimaktériu a človek dostáva najprv základné dávky a potom boostre uistenia, že pôjde len o súdnu drámu, ktorá má v podstate riešiť štruktúru vzťahov. Našťastie sa nenápadne pridajú aj prvky diverzity, aby to na festivale malo zaručený úspech, takže do notíska ďalšia fajfka, ale to mi nestačí. Problém je 150 minút a ten pocit, že hľadanie vinníka nie je to najpodstatnejšie, čo film chce v skutočnosti vyjaviť, a že to všetko je nakoniec nejednoznačné od začiatku až do samého konca. A keďže ja sa netvárim, že som zjedol Šalamúnov exkrement okorenený výťažkom z ikier 100 najväčších umelcov histórie, aby som sa artisticky kochal aj z prilepenej lentilky na zárubni, pokojne poviem na rovinu, že po 2 a pol hodinách som očakával aj nejaké odpovede a nielen náznaky. (30.10.2023)

Väčšina sujetu sa odohráva v súdnej sieni a v tejto podobe by film mohol trvať aj štyri hodiny a zainteresovaný divák by si plynutie času ani nevšimol. Avšak nie každý divák bude zainteresovaný. Dôležitejšia je cesta k výsledku než samotný výsledok, ale to pri počúvaní súkromných nahraných hovorov na verejnosti pochopí každý, kto si uvedomí, že výsek z celku nemusí prezentovať aj samotný celok. Ale nemusí ho zároveň ani popierať. Dali by sa nájsť aj niektoré relatívne objektívne námietky, ktoré súvisia priamo s logikou príbehu, tie subjektívne budú u každého zrejme odlišné. Mimochodom polícia a súd úplne zabúda na tretiu variantu, ako sa pád mohol odohrať a podľa mňa ide aj o správne riešenie. (26.04.2024)

Na Anatomii pádu jsem byl dost zvědavý vzhledem k pozitivním ohlasům a úspěchům na všelijakých festivalech a po zhlédnutí mohu odsouhlasit, že se rozhodně jedná o povšimnutíhodný snímek, jenž v sobě umně mísí vztahové a soudní drama, a díky napínavému příběhu, v němž se postupně a účelně odkrývají jednotlivé dílky puzzle, dokáže po téměř celou dobu stopáže diváka nadmíru zaujmout. Anatomie pádu je předně hereckým koncertem Sandry Hüller, jejíž postava byla neuvěřitelně plastická, kde divák po většinu stopáže opravdu neví, k jakému "soudu" (vinná vs. nevinná) se přiklonit. Z dalších hereckých výkonů nutno ještě zmínit mladičkého představitele Daniela a úlisného Antoina Reinartze. Filmu bych vytknul poněkud zdlouhavý závěr a dále pak podobu rozhodujícího svědectví v případu - asi jsem čekal "něco víc", nicméně pokud se nad tím člověk z jistého úhlu pohledu zamyslí, může film v závěru působit nejednoznačně a otevřeně, což lze určitě hodnotit pozitivně. Tak či onak stojí rozhodně Anatomie pádu za zhlédnutí. P. S. (Spoiler alert!) Chudák (pokusný) pes! (22.01.2024)

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)