Anglický pacient

Strašně dlouho jsem se Pacientovi vyhýbal. Asi kvůli tomu plakátu, který vyvolává představu, že to celé bude další romantický film, kde v pozadí vybuchují bomby. No a pak to jednou dávali v televizi, a já koukal a koukal, až jsem to dokoukal. Ten film je samozřejmě někde v základu romantický, ale to všechno okolo, co se v severní Africe děje, na to se tak dobře kouká... A poslední cesta a útěk válečného zajatce, aby zvládnul to, co musí, to jsem mu prostě musel fandit, i když to u filmů normálně nedělám. (03.10.2016)

Príjemne odsýpajúce, i keď trocha pridlhé dve a pol hodiny, z ktorých ma asi najviac zaujali hereckí predstavitelia ako Fiennes, Dafoe a spol. Obsahovo nám neponúka režisér nič nové, akurát naozaj sympaticky natočené drama. Ale od toľkých Oscarov by bolo možno hodné očakávať aj čosi viac. Slabšie štyri. (14.01.2017)

Bezmála dvě a tři čtvrtě hodiny krátký příběh o pohnutém životě a čiré lásce. Herecké výkony i vše ostatní jasně oscarové. Až tak jasně, že z některých scén slyšíte takové to volání: "Hej, vidíte to? Tohleto je přece to, za co se Oscary dávají, tak sem s nimi!" Přesto má-li tohle být pomník Athonyho Minghelly, nemám s tím problém. 90% (23.03.2003)

V předčasně zesnulém Anthony Minghellovi ztratila světová kinematografie jednoho z mála svých vyvolených básníků osudové lásky. Již tehdy zralý tvůrce-čtyřicátník patřil k té skupině umělců, pro něž válečné téma jako forma mezní situace lidské existence zůstává podřízeno síle citu-lásky individua, jedince i uvnitř velkých skupin obyvatelstva. Skutečnost, že jeho hrdiny jsou mladí lidé prožívající plně své životy, je dalším charakteristickým prvkem jeho nezaměnitelné tvorby. Dvojí rovina kompozice mu umožňuje zasvěceně pronikavé vhledy do nejtajnějších skrýší lidského nitra. Válka, zhoubná ve svém bezprostředním působení, je v mikroměřítku ještě strašnější. Nejednoduché se stává ještě složitějším, nesnadné nezvladatelným. Nepravděpodobnost nedějového děje je ve skutečnosti vlastně až šedě realistická. V oficiálních líčeních válek na tyto situace není místo; teprve po letech, když vychladnou vášně, smysly se zklidní a vzbouřený rozum se podvolí moudrosti nadhledu a všelidského rozměru, vysvitne plný dosah způsobených nevratných škod a ztrát. I těch, na něž si nelze sáhnout a jež není možné změřit. Kamera, která do lidského nitra promítá neopakovatelné přírodní krásy tuniských i italských exteriérů, a precizně slazené výkony skvělých herců, mezi nimiž vynikají kromě Juliette Binochové i starší z obou Finniesů Ralph a zejména pro mne zcela neznámá Kristin Scott-Thomasová, je vyvažována scénářem, který stačí do milostného rukopisu zachytit i klasické epizody válečného života (bombové scény zpod mostu a pomníku na anonymním náměstí neznámého italského městečka). Celek, který z toho všeho vzniká, je nezodpovědně drzý: dovoluje si s cynismem přímo patetickým tvrdit, že láska je víc než soulož-sex, že je cit nadčasový a mocný, cit jímající, cit všepohlcující. Že je nezničitelná. Osobně patřím k těm nevyléčitelným romantikům, kteří této nehoráznosti dávají nekriticky za pravdu. Myslí si dokonce, že život by bez ní byl nepoměrně chudší a šedší. (01.11.2008)

Každej koho znám a viděl to tvrdí, že je to nehorázná nuda. Proč proboha? Já se nenudil ani chvilinku. Obě dvě dějový linie jsou zajímavé a nádherné. Krásně natočené, skvěle zahraná a konec byl pro mě duševním velezážitkem. Až jsem měl na krajíčku. Nuda? Ani v krizi! Je to sice poměrně dlouhé, ale to jej jen dobře! (22.05.2006)