Príbeh z Bronxu

Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění! (06.12.2004)

'' This is just another Bronx tale... '' Jedním slovem? Dokonalost. Po skončení závěrečných titulků mě napadla jediná věc. Proč ten člověk proboha nerežíruje filmy dál ? De Niro šéfuje celému placu, i když je ''jen'' na pozici herce a tentokrát dokázal, že zázraky dokáže i na režisérské židli. Celá partie, rozehraná mezi De Nirem a rovněž výborným Palminterim, je geniálně protkaná morálními otázkami, skvělým soundtrackem a dvěma mistrovsky znázorněnými rozdílnými světy, které jsou si tak blízko a přitom na hony vzdálené. To vše dostane divák naservírované od legendy (nejen) mafiánské tématiky, která zde otiskla 25 let svých zkušeností s filmovým průmyslem. Co víc si přát ? 101%. (28.11.2010)

Přímočařejší, jednodušší a svižnější film, než jeho slavnější mafiánští příbuzní, no mně to vůbec nevadí, spíš právě naopak. Divákova pozornost není zbytečně rozptylována milióny vedlejších důležitých postav, příběh se soustředí pouze na hlavní trojici a dokázal si tak udržet mou pozornost, která má jinak u mafiánských filmů tendenci mizet. Ale stejně, zalíbení v tomto žánru nikdy nenajdu. 8/10 (10.01.2011)

Místy je Scorseseho vliv skutečně znát a jsou části, které jako by Mafiánům z oka vypadly (úvod, vysvětlování přezdívek gangsterů), ale samozřejmě se Bronx s jeho o třídu lepšími díly nedá srovnávat. Peníze zde mají opět hlavní vliv na moc, majetek a přátele, postavy nejsou jednoznačně profilované – je na ně nazíráno z dětského pohledu váhavě nevyhraněného mladíka. De Niro odvádí famózní herecký výkon a svými replikami dokáže při promluvách k synovi učinit z rozhovoru emocionálně vypjatou situaci, ale jakmile zmizí z obrazovky, odchází s ním i kus filmu. Za vyloženě špatný tah považuji obsazení Lilla Brancaty (Calogero v pozdějším věku), který je naprosto ordinérní vzhledem i herectvím a na utáhnutí filmu mu chybí jakékoliv charisma Během Bronxu mi hlavou stále poletovala myšlenka: „co je to za mafiánský film s De Nirem bez Joea Pesciho“? A pak přišel ten velký nečekaný moment, kdy se na chvíli objevil, a mně oči zjihly, protože vidět tyto dva velikány opět spolu je nezapomenutelný zážitek! (10.05.2006)

A půl. K dokonalosti mi k tomu až možná příliš neseděl dabing hlavní postavy v podání Filipa Švarce, která nás celým filmem provádí. Takže ta chybějící "hvězdná půlka" je za to. S tímto filmem jsem si plně uvědomila rozsah významu, který díky mistrovské trilogii Kmotr, zcela změnil mé vnímání a pohled na gangsterské filmy. Je vidět, že Bobby De Niro tyto postavy nejen excelentně často ztvárňuje, ale také se v této tématice díky tomu brilantně vyzná. V Příběhu z Bronxu mi obdivuhodným způsobem předvedl své filmařské umění za famózní scénáristické práce Chazza Palminteriho. Ten zde také zastával tu nejdůležitější hlavní postavu a vedle De Nira mě naprosto ohromil. Ten mafiánský chlapík byl tak charizmatický, že i já bych zřejmě nebyla schopna odolat mu. Postavu synka skvěle ztvárnil sympatický, pohledný mladík jménem Lillo Brancato. Film obsahuje spoustu silných a působivých scén. Mrazilo mě po celém těle při scéně, kdy nezbední hoši napadnou své černé spoluobčany projíždějící "jejich" čtvrtí na kole a jako hudební doprovod při jejich násilných skutcích zaznívá píseň Night In White Satin. To jsem vážně měla husí kůži po celém těle. Příběh z Bronxu není na tuto tématiku tolik násilný a brutální, jak většinou bývá, neodehrává se přímo v srdci neúprosného gangsterského doupěte, je situován kdesi na předměstí, a ne do velkých měst a toho opravdového, černého podsvětí, kde jsou ta "velká zvířata." Příběh z Bronxu je spíše příběh o jednom pracujícím otci, který se snaží svého zvídavého syna uchránit před nebezpečným prostředím a světem, kterému ještě nemůže rozumět. A především před jedním "Velkým mužem." Synek je však příliš přitahován tím elegantním mužem v obleku a jeho společníky. Vydává se na cestu, o jejíchž nástrahách a možnostech ještě nemá ani tušení. Film líčí tento nebezpečný svět, jaký opravdu je, aniž by jím protékaly potoky krve. Zároveň do něj zapracovává téma rasových problémů a rodiny. Chlapec se jednoho dne zachová správně k nesprávnému člověku. Ten mu jako výraz díků podá ruku, jejímž uchopením mezi nimi vznikne silné pouto, které mu začne utvářet celý jeho budoucí život. Ač byl Chazz zřejmě nečistou postavou, tak na mě zapůsobil velmi kladně. Jeho rozmluvy, myšlenky a životní názory na okolí, jeho postavení a život na mě velmi zapůsobily. Také díky tomu jsem z něj měla dobrý dojem. Něco jako správný gangster:) Takže, Roberte, velké díky za tento zážitek. (11.08.2010)