Cigáni idú do neba

(SSSR) Ke klasice, jakou CIKÁNI JDOU DO NEBE v režii Emila Loteanu (dle povídek Maxima Gorkého) bezpochyby jsou, lze přistupovat několika různými způsoby, ale ani jeden z nich není zcela uspokojivý. Z hlediska zařazení do proudu lyrického filmu, na jehož pomyslném vrcholu by byla díla Sergeje Paradžanova, by se na jednu stranu mohlo ocenit zpřístupnění náročnější poetiky širší divácké obci, na druhou stranu to vede ke zjednodušení symboliky až na banální úroveň a inklinaci ke kýči, kdy se ale mnohé záběry dají odůvodnit jako neodmyslitelně spjaté s určitým folklórem. V případě přihlédnutí k dobovému kontextu je nezbytné se pochvalně vyjádřit k tomu, že vzniklo dílo, které pojednává o svobodě, ale ústřední téma je podáno tak, že se ztrácí v nánosu čirého estéctví, kdy lze mít potěchu pouze z povrchových znaků. Nejproblematičtější je pak přístup daný tím, kdo jak smýšlí o etniku a jak je schopný při hodnocení přihlédnout či naopak odhlédnout od svých předsudků či (světo)názoru. Film bez jakýchkoliv pochyb na romské etnikum nahlíží značně romantizujícím způsobem, což může u méně tolerantních jedinců vést k odmítnutí (reprezentace přece neodpovídá žité i mediální zkušenosti posledních let), zatímco ti tolerantní si spíš potvrdí převažující názor-klišé o cigánské duši, temperamentu a muzičnosti, aniž by byli schopni reflektovat to, že jde o jinou formu rasismu (reprezentace přece odpovídá černobílému vidění, které je lakováno na růžovo). Pokud bych měl možnost volby, raději si samostatně poslechnu na nějakém nosiči vpravdě kultovní hudbu Yevgenie Dogy, než abych znovu sledoval prostoduché, přepjatě dramatické vyprávění, které nemá daleko ke kýči. (23.01.2011)

Podivuhodné, jak se skrz tu umělou formu – vypiplaná estetizující výprava a kamera, odtažité studiové playbacky – povedlo protlačit tak silný prožitek nespoutanosti, „větru ve vlasech“. Určitě i díky jednoduchoučkému romantickému příběhu a impulzivnímu konci. Není špatné tu a tam zahodit odstup a nechat se unést přímočarou lyrikou; Cikáni vám to umožní bez následných provinilých pocitů, že jste někomu skočili na laciný špek. (16.10.2014)

Musím sem dát osobní vzpomínku: koncem sedmdesátých let se "se školou - myšleno základkou" chodilo do kina většinou na sovětské nebo naše filmy z 2. světové války - Práče, Osvobození, Atentát apod. Dokážete si tedy představit, co to s mými spolužáky v pubertě udělalo, když nás vzali na tenhle film? I soudružky učitelky byly poněkud rozpačité.... :))) (30.07.2023)

Pěkný, poetický a romantický příběh. Krásně natočeno, ale něco tomu chybí. Když to srovnám s českým trapným Romingem, tak je tohle mistrovské dílo, ale dokonalé rozhodně není. Jsou tu krásné barevné kostýmy, ježdění na koních, putování s cikány a jejich odhalená duše, ale především konec se vzpírá jakémukoliv mému chápání! To je šílenství! Ten je moc i na cikány. A potvrzuje, že zbraně nepatří do rukou dětem. (19.04.2008)

Předloha musela být fajn, filmová adaptace už ale moc není. Pokud Kusturica s Domem k pověšení hrál na autenticitu pohledem gadža, zde máme hru na autenticitu takmer od insidera. Loteanu to ale bohužel řemeslně pokonil. Jak si mohl myslet, že dostojí živelnosti za použití studiových nahrávek písní do nesynchronizovaného otevírání úst jakožezpěváku? Hrozně mě bavily barvy, kompozice obrazu, kamera. Brakový příběh k tomu patří, v něm problém taky nevidím. Forma násilně a šroubovaně 'symbolicky' prezentující hodnoty a reálie mi ale vadila převelice. Stejně ale - kde tedy hledat tu kýženou realitu, když se více a více zdá, že konstrukt tvoří nejen člověk mimo etnikum, ale i lidé z etnika samotného? (10.04.2012)