Posledná žena

Áno, FERRERI aj BRASS sú prasatá. Napriek tomu ich filmy sú vraj akousi výpoveďou o stave západnej civilizácie (HA - HA). Pre mňa ale stále nahý DEPARDIEU predstavoval dokonalý recept na zvracanie, a úbohá ORNELLA, hoci nahá, nedokázala tento pocit zvrátiť. No a aj keď sa omnoho rokov neskôr krvavou pointou inšpirovala žena istého chlapíka menom BOBBITT, ja ako chlap Vás môžem uistiť, že niečo podobné by urobil snáď len nejaký pošahaný transexuál, a nie človek čo obrába ORNELLU. Apropo celkom by ma zaujímalo či existuje nejaký MAKING OF tohto "skvostu". (11.6.2008) (11.06.2008)

Co znamená být mužem ? Co ženy od mužů vlastně chtějí ? Jsme svědky konce patriarchátu ? Otázky, které těžkopádným jazykem a mnoha způsoby položily feministky 70.let. Ferreri se jich chopil a přepsal je do filmové podoby. Naneštěstí pro citlivého diváka to byl Ferreri, takže za každou otázkou je interpunkční znaménko psané krví nebo spermatem. Naštěstí pro přemýšlivého diváka to byl Ferreri, takže pochybnosti, které film nabízí, dokáží zneklidnit a provětrat stereotypy. Machistická love story. (07.06.2009)

Možná mě někteří odsoudí, jako úplného zvrhlíka, ale mně se ten film opravdu líbí a hodně. Od úvodních scén jsem se skoro dusil smíchy. Ani nevím, u kterého filmu jsem se naposledy tak pobavil. Možná jsem byl až vzácně dobře naladěn. Časem jsem se ale nutně smát přestal. Změna nastala s blížícím se koncem, kdy dětinskou hru a zvířecí pudy nahradilo postupné emoční zhroucení postav. Situace, které byly na začátku k smíchu, se stávají později děsivě mrazivé tak, aby vše vyvrcholilo neuvěřitelným finále. Možná jedním z nejvíce šokujících v historii kinematografie. V tomto filmu prostě funguje všechno, jak má a plní to svou úlohu beze zbytku. To se povede málokdy. Klobouk dolů před celkovou koncepcí. ________ Nyní už trochu podrobněji. Režisér Ferreri si znovu bere pod drobnohled vztah muže a ženy v dobové společnosti. V moderní společnosti plné sexuální nevázanosti a myšlenkového a citového odcizení. Zvolená témata mají mnoho společného s jinými režiséry. Napadá mě třeba Antonioni. Výrazové prostředky, které používá Ferreri, jsou ale zcela odlišné. Ferreri nikdy nebyl nadšeným studentem lidské duše. Místo bolestivého duševního rozkladu tak demonstruje destrukci vztahu fyzicky. Pomocí obrazových prostředků. V tom je opravdový mistr. To, co předved ve svém dramatu POSLEDNÍ ŽENA, pro mě nemá obdoby. Vezměme si třeba práci kamery. Všimněte si, že celá řada scének uvnitř bytu, je točena na jeden dlouhý záběr. Gérard vykonává nějakou činnost, pak přejde z místnosti do místnosti, kde se již něco děje a dochází k další změně. Kamera ho při tom celou dobu sleduje. Střih je omezen na minimum. Tento proces dává scénkám prostorový rozměr. Celá scéna díky tomu působí reálně, organicky a doslova vtahuje do dění. Krom pečlivé obrazové výstavby a přesné osobní vize, která jde realizovat asi skutečně pouze u autorského filmu, potřeboval Ferreri opravdu kvalitní herce. Herce, kteří dokážou dát jeho představě podobu. I v tom byla Ferreriho síla. Nevím, pro kterého jiného režiséra, by byly hvězdy jako Depardieu a Muti ochotní zahrát podobné scény. V dnešní době si vznik něčeho podobného nedovedu představit už vůbec. Ornella Muti a její chladná krása v kombinaci s neřízeným živočichem Depardiem vytvořili dokonalý pár plný kontrastů. Vzorová ukázka rodinného života, který vlastně s rodinnou nic společného nemá. Vztah založený na čisté sexualitě. Jakmile se má vztah kamkoli pohnout, narážíme na problém. Někde uprostřed všeho zůstává otcovo nemanželské dítě. A znovu přichází hra se symboly. Vize penisu, jako středobodu vesmíru, okolo něhož se točí svět a život samotný. Absurdní představa říkáte si? Podívejte se na film, jak takový svět funguje. Penis jako symbol vzájemného odcizení, společenského rozkladu a všudypřítomného chaosu. Smrt jako jediný únik je zde nahrazena sebedestrukcí těla. Jde o krutou sebeoběť, jako nutný krok k usmíření. Závěrečná surrealistická vzpomínka na Bunuela zde má vyšší symbolistický význam. 90% (28.07.2011)

Když jsem to viděl před mnoha lety v němčině, připadalo mi to jako velice otevřený art film. Bohužel, dnes jsem to viděl s českými titulky a mám pocit, že pan Ferreri vsadil na šokování diváka neustále pobíhajícím nahým GD z jehož obtloustlého těla se mi dělalo sem tam šoufl. Ornella je krásná až mrazí, její nahé scény tomuto filmu svědčí. Když odhlédneme od těchto vnějších atributů a chceme hodnotit děj jako takový, je to příběh naprostého sobeckého kokota, který se pyšní inženýrským diplomem ale je to debilní nedorostlé dítě, kterému francouzké úřady svěřily do péče dítě-asi tam maj stejný mrdník jako na našich úřadech. Neustále řeší filosofii svého péra a pořád si s ním hraje na což v závěru také dojede. Ornella(Valerie) je citlivá holka, možná také trochu kurva, nicméně pana inženýra ve směru IQ a zodpovědnému přístupu k životu strčí do kapsy nejméně 3x. Tenhle nesympatický debil, místo toho aby děkoval bohu za štěstí jaké ho potkalo, že sbalil holku, která mu dá zašukat -on evidentně neví co je to sex a postará se mu o malého kluka a koriguje jeho blbé nápady do tzv. dospělna se vybijí na krásce nechutnými scénami a pořád řeší svýho šulína. Závěrem bych řekl byl to průměrný film o vztahu muže a ženy. (06.05.2007)

Moje první setkání s Ferrerim. Film na mě dělá dojem, že to, co tehdy působilo otevřeně a co šokovalo, dnes vyznívá spíš až směšně. Film byl pro mě dost nestravitelný, krkolomný, neuspořádaný a navíc do toho všeho nahý Gérard Depardieu se svou odpuzující tělesnou schránkou (bohužel jsem si před sledováním filmu přichystala pouhých tři tisíce pytlíků na zvracení, což se, nejen ve finále, ukázalo jako opravdu velká chyba). Jednotlivé scény jako kdyby do sebe byly násilně naroubovány bez jakéhokoli přechodu, včetně rádoby „filozoficko-feministických“ přesahů, které do příběhu vnášejí sem tam se mihnuvší postavy. Myslím, že jinak než metaforicky nedovedu tenhle film uchopit, protože v takovémhle pokřiveném vztahu snad ani není možné žít. Chování hlavních postav mi přišlo spíš jako dozvuky středověku než jako chování bytostí žijících na konci 20. století. Dost velký problém mi dělalo to, že jsem se příliš nedokázala zorientovat v celé situaci (s čím postavy do děje přicházejí) – divákovi jsou předhozeny jen kusé informace z životů jednotlivých postav. Valérie snad pracovala jako učitelka v jeslích (ano, dost se nabízí, že by jejím vedlejšákem mohlo být šlapání ulice). Svou říjnovou dovolenou s milencem v Tunisu vyměnila za láskyplnou péči o Gérardovo dítě Péťu (i přesto, že není rodinný typ), polehávání na posteli nahá (jak jinak, škoda nevyužít ten potenciál!), ponižování ze strany Gérarda a téměř nepřetžitý sex s ním (na nic jiného pochopitelně už nezbýval čas). Gérard pracoval jako inženýr a tomuto neskutečnému primitivovi svěřily francouzské úřady do rukou dítě. Téměř v závěru se divák navíc ještě dozvídá, že Gérard byl v minulosti ve vězení (aby bylo jasno), na což odkazuje i tetování na jeho neustále nahém těle. Sex je ve filmu zobrazen jako esence ryze animálního pudu a moci - sice ONA nikdy nedosáhne orgasmu, ale alespoň má tu moc, že HO dokáže uspokojit (ano, poněkud primitivní přístup). Gérardovi ve třiceti doteče, že „to“ je asi i o něčem jiném než být „králíčkem“ a vyprázdnit do NÍ svůj „váček“. ONA začíná postupně chápat, že Gérard asi nebude ten pravý … ON, bývalý proutník, egomaniak a permanentně nadržený primitiv (macho), se tedy bláznivě zamiluje do NÍ, neskutečné subinky s troškou rozoumku, ale především s obrovským osobnostním rozporem a - kupodivu jim vztah vůbec nefunguje i přesto, že ON má (stále ještě) penis a ONA vaginu! (26.05.2013)