Všechna jitra světa

Pozoruhodná vizuální řeč filmu zvýrazněná hereckými výkony nejen Jeana Pierra Mariella, ale i Depardieua, Anny Brochetové a řady dalších je podobenstvím o hloubce a specifické sdělnosti ne řeči filmové, ale hudební. Velké plochy jednotlivých obrazů reprodukují duševní svět lidí té doby a současně stopují i ty prvky lidských životů, pro které dnes nemáme v mamu a shonu naší každodennosti čas. A trpíme tím, aniž si to uvědomujeme a připouštíme. (08.04.2023)

Film do sebe naštěstí nasál mnoho z výjimečně procítěné, oduševnělé, složité a přece tak krásné hudby, jakou produkoval Saint Colombe. Jedná se tady o prudký konflikt dvou stylů nazírání na hudbu, na lásku a vlastně i na život jako takový. Nemohu se rozhodnout, zda mě vyprávěčský Depardieův infantilní hlas iritoval, nebo uklidňoval, herecký výkon však podal slušný, avšak pojetí samotného Colombea, jakým se prezentoval Jean-Pierre Marielle ho zastínilo spolehlivě. Osoba Marina Maraise je tak hodnověrná i díky ve filmu nebývalé situaci, kdy se problém stárnutí filmového hrdiny vyřeší angažováním otce i syna. Kdyby to tak šlo vždy! (16.12.2004)

Nalákána vysokým hodnocením zde jsem si s nadšením koupila a pustila tento film, ale jsem trpce zklamána. Film plný neskutečných žvástů a tak rozvleklý a o ničem. Navíc se nedá koukat na to, jak "skuteční virtuosové" drží nástroj jak prase kost (Colombe odmítá učit mladého Maraise, jelikož prý není hudebníkem, přitom mladý Depardieu jako jediný mužský představitel tam opravdu předvádí, že umí hrát) - to je opravdu k nepřečkání. Proč je kamera za každou cenu zabírá v detailu, když je to tak okaté, že to nikdy pořádně nedrželi v rukou? Kéž by už filmoví tvůrci pochopili, že točí-li filmy o muzikantech, měli by také muzikanty angažovat, nebo alespoň herce, kteří na ten daný nástroj někdy skutečně hráli. (07.04.2012)

Vynikající historický životopisný >umělecký< film o barokním violistovi Marinu Maraisovi (1656-1728), jedné z nejvýraznějších osobností francouzské gambové školy, z jehož pomalého plynutí děje za teskných zvuků violy da gamba jako by prýštla ona barokní atmosféra... "Všechna jitra světa mizí v nenávratnu..." - tak jako sláva, vášeň, touhy a marné naděje, jeho hudba však zůstala nesmrtelnou... Řemeslně zručně natočený film možná postrádá trošku svižnější tempo, leč lze říci, že v tomto případě to filmu zase až tak není na škodu. Příjemně klidná, přesto však poutavá podívaná pro zralé a milovníky hudby, barokní obzvláště. - - - P.S. Škoda jen, že Česká televize tomuhle vynikajícímu filmu opět zbytečným dabingem ubrala na autenticitě... (06.05.2006)

90% - Překrásný tón violy da gamby (jakostní soundtrack Jordiho Savalla), předchůdce moderního violoncella, se nese tímto snímkem, a stáva se jeho formou i obsahem. V něm je totiž obsaženo vše. To, co slova nedovedou vyjádřit, ale hudba ano. To, co pro člověka hudba může představovat, to, do jakých sfér mu pomůže nahlédnout, kam se s ní může vracet… Tous les matins du monde představuje hudbu takovou, jaká je. Hudbu, která obsahuje maximální spektrum barev a emocí, a její izolaci ve světě rychlého lukrativního, a pomíjivého úspěchu. Hudbu, při níž se otevírá nebe, ať jste věřící, ateista, nebo mimozemšťan. Hudbu s velkým H. Deset procent strhávám čistě z profesních důvodů. Velmi mě bohužel ruší, když herci (v tomto případě oba hlavní představitelé) při hře na nástroj nemají synchronizované pohyby s hudbou kterou "hrají". Film Všechna jitra světa je inteligentní popularizací (to slovo nemám moc rád) barokní instrumentální hudby, neboli jednoho z mnoha druhů a poddruhů celku, který se všeobecně nazývá vážná hudba, a naznačuje, v čem její "vážnost" může z části spočívat. (28.06.2007)