Všechna jitra světa

Nalákána vysokým hodnocením zde jsem si s nadšením koupila a pustila tento film, ale jsem trpce zklamána. Film plný neskutečných žvástů a tak rozvleklý a o ničem. Navíc se nedá koukat na to, jak "skuteční virtuosové" drží nástroj jak prase kost (Colombe odmítá učit mladého Maraise, jelikož prý není hudebníkem, přitom mladý Depardieu jako jediný mužský představitel tam opravdu předvádí, že umí hrát) - to je opravdu k nepřečkání. Proč je kamera za každou cenu zabírá v detailu, když je to tak okaté, že to nikdy pořádně nedrželi v rukou? Kéž by už filmoví tvůrci pochopili, že točí-li filmy o muzikantech, měli by také muzikanty angažovat, nebo alespoň herce, kteří na ten daný nástroj někdy skutečně hráli. (07.04.2012)

Hudba v tomto filmu je úchvatná, stejně jako jeho pomalý a melancholický příběh, který mě vzal za srdce. Myslím že tato věta vyjadřuje hrozně moc :"Hrajete dobře a jistě budete hudbu provozovat, nikdy se však nestanete hudebníkem." Scénárista přesně vystihl tu hranici, mnohdy velice tenkou, mezi skutečným uměním a jeho napodobováním. Role hudebního mistra Saint Colombea je zahrána skvěle a v mnohém jeho představitel zastiňuje hlavní hvězdu filmu Gérarda Depardieu. (26.02.2005)

Ponor do světa hudby v osamění, spojeného s odmítáním reality. Styl filmu, opírající se o vyprávění Colombova žáka o jeho "Mistrovi" se line celým dějem a kompenzuje minimální dialogy jednotlivých postav. Ale v pravý čas tyto dialogy zaznějí a  dotvářejí tak strohé, až kruté vztahy mezi Colombem a jeho nejbližšími. Depardieu a Marielle jsou si naprosto rovnocennými hereckými partnery,  Michel Bouquet v (tentokrát) sympatické epizodní roli malíře Baugina! (07.04.2023)

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. (18.04.2014)

"Svěřil jsem svůj život vůni dříví za deště v sadu, sedmi strunám své violy a svým dcerám." Krásné vyznání. Krásný film. Dobová hudba a umně vytvořená vizuální podoba, často záměrně statická. Nic a nikdo se nehýbe, a tak spíše než na film koukáte na dokonale barevně vyladěné figurální malby nebo na zátiší se skleněnými poháry. Niterné, pocitové. Vynikající Donutil jako vypravěč. (26.04.2024)