Ostrov

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Unikátní filmová lyrika, neúprosný koloběh lidského života znázorněný pomocí úsporných filmařských prostředků, opakujícího se hudebního motivu a cyklického vyprávění beze slov. Jsou-li filmy, o kterých lze říci, že svými formálními volbami a strukturou stoprocentně, ale opravdu stoprocentně zužitkovaly a zároveň zvýraznily sdílené morální a ideové hodnoty, Ostrov je jedním z nich. (28.02.2017)

Ostrov alebo Nosiči vody. "Humanistický film", ako sa píše v popise z Letní filmové školy je zároveň režisérom zrejme nezamýšľanou adoráciou protestantských hodnôt - večnej práce a odriekania v prospech budúcich generácií. Rodičovská reťazovitá otročina, nerušená meniacimi sa ročnými obdobiami. Pretrhne ju len rodinný výlet. Ten ale je tiež zameraný len na uspokojenie detských snov a túžob, vytrhávajúcich potomkov aspoň na zlomok času z rutiny života na ostrove. Sami pre seba si rodičia nedoprajú žiadnu zábavu, ani ň. Žena stále v tom istom úbore si pri návšteve obchodov nedopraje rozptýlenie v podobe zmeny odedze. naopak, kupuje synom tielko. Druhým prerušením neustálej namáhavej driny je synova choroba a jej smutný následok. Snáď jediné, čo sa zmení je, že náznaky manželkinho emotívneho prejavenia smútku, spôsobiace daromné vyliatie dreveného džberu vody nemajú tentoraz za následok trest v podobe obvyklej manželovej facky. Naopak, tentokrát vlastným príkladom upozorní partnerku na potrebu kontinuálneho pokračovania v drsnej práci. Nič sa nemení, otrocká práca pokračuje. Obrazovo silné, no osobne filozoficky neprijateľné. 70% (01.10.2020)

Poslední snímek v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který bych si pustila na pustém ostrově... Kdyby se mi přihodila taková nemilá událost, nejspíš se budu dívat tak dlouho, dokud mi nedojdou baterky, pak přijmu svůj úděl a stylově vyčkám, až se stanu součástí koloběhu přírody... možná jako v trpce poetických obrazech farmářova roku - jen dřina, radost a smutek - to promlouvá sám život, beze slov. (30.06.2015)